Heraldická ročenka 2005

vydala: Heraldická společnost v Praze


Tuto publikaci předkládám čtenáři jako ukázku periodika, které je pro zájemce o heraldiku nepostradatelným pomocníkem.

Do Heraldické společnosti v Praze jsem vstoupila v letech osmdesátých, kdy jsem se rozhodla vypracovat rodokmen naší rodiny. Tehdy mne spolek starých pánů přijal mezi sebe bez jakéhokoliv údivu, ač jsem byla široko daleko jediná, komu nebylo nejméně šedesát a kdo nebyl muž. Chodila jsem na přednášky, které se konaly v Pražské vodárně v Podolí a studovala dostupnou literaturu. Dokonce jsem si dělala kartotéky erbů s neuměle kreslenými obrázky. Brzy jsem pochopila, že na vlastní rodokmen si počkám, dokud nebudu v důchodu, objíždění matrik včetně výjezdů do zahraničí nebylo pro pracujícího člověka časově únosné. Přesto jsem absolvovala několik kursů praktické genealogie a po večerech studovala, abych se alespoň přiblížila znalostem svých starších kolegů, vesměs profesionálních historiků. To se mi sice nepodařilo, přesto můj zájem o heraldiku a genealogii přetrval až do dnešních dnů. V té dávné době byla Heraldická ročenka jen nesvázaný sešitek. Nyní už je Ročenka lepená, v úhledných deskách, s průměrně 200 stranami nabitými informacemi, obrázky a popisy. Práce na Ročence trvá dlouho a výsledkem je velmi kvalitní studijní materiál, nad kterým strávíte nejednu přemýšlivou hodinu.

Obsah:

Jan Loch se věnuje popisu heraldických památek v kostele sv. Jindřicha a Kunhuty v Praze. Tento kostel se nachází v Jindřišské ulici a patří k nejstarším církevním stavbám Nového města pražského. 53 heraldických památek je zastoupeno zejména náhrobními kameny, dále malbami a heraldické motivy najdeme dokonce na vitrážích a na zvonici ( tzv.Jindřišská věž). Některé desky se nacházejí v Lapidáriu Národního muzea. Autor popisuje všechny památky, přesně lokalizuje umístění náhrobníků či vyobrazení, koho se týká, přidává krátkou a výstižnou charakteristiku rodu, zdroje z kterých čerpal ( takže je možné v případě zájmu dále studovat prameny, aniž by badatel musel nejdřív shánět adresy matrik a dělat si vlastní rejstříky) a stručný popis vyobrazení. Následuje vyobrazení, foto a přepis textu na náhrobnících. Nejednu z památek již poničil zub času tak, že jsou skoro nečitelné a jejich popis bude možná za několik desítek let jediné, co nám přiblíží část pražské historie v osobách šlechticů a měšťanů dost bohatých nebo významných, aby si zasloužili více než jen místo na hřbitově.
Zpracování tématu je velmi dobré a informace zajímavé.

Dalším tématem Ročenky 2005 jsou Gothajské almanachy jako heraldický pramen. Článek napsal Vladimír Pouzar a jak je zvykem, následuje podrobný rejstřík použité literatury a poznámky k textu. Ilustrace tentokrát zastoupily dvě strany almanachu z roku 1848.

Článek Jana Županiče Zdarma nebo za peníze? Šlechtické tituly a jejich udílení v Rakousku-Uhersku se podrobně zabývá problematikou udílení šlechtických titulů. Nechybí tabulky, přehledy a velmi dobře zpracované poznámky. Autor není zrovna nejlepší spisovatel, takže je třeba přenést se s tolerancí přes některé formulace.

Zde použiji výňatek z článku jako příklad:
Poslední skupinu šlechticů, kteří po pádu monarchie zůstali bez diplomu, tvoří nositelé řádu Marie Terezie. Ze zákona jim automaticky náležel dědičný šlechtický titul a na požádání mohli podle statut řádu dosáhnout prostřednictvím listiny baronátu. Během první světové války ale došlo k porušení mnoha zvyklostí, m.j. i této poslední. Karel I. totiž sám, nejvyšším rozhodnutím a tedy bez vydání diplomu povýšil do stavu svobodných pánů celou řadu nositelů řádů a to bez toho, aniž by o to sami požádali. V případě, že tyto osoby obdržely baronát nachází se jejich složka ve šlechtickém archivu c.k. ministerstva vnitra, které dostalo jejich spis k vyřízení a mělo se postarat o expedici příslušné listiny. Pokud ovšem nositelé řádu do stavu svobodných povýšeni nebyli, což platí pro všechny jedince vyznamenané po roce 1918, náleželo jim jen prosté šlechtictví. Jejich materiály se pak v archívu ministerstva nenacházejí, ale jsou součástí v archivu vojenského řádu Marie Terezie.

Příspěvek Litoměřičtí biskupové a jejich znaky od Pavla R. Pokorného je reakcí na ohlasy příspěvku o znacích pražských arcibiskupů v předchozí ročence. Přílohou jsou vyobrazení znaků. Velmi zajímavé a poučné shrnutí.

Poslední, nejrozsáhlejší článek je z pera Stanislava Hošťálka a věnuje se heraldice v době Přemysla Otakara I. Přibližuje nám čtivě dobu vlády Přemysla Otakara I. a Václava I. Následuje popis rodů a jejich erbů podle lokalit v Čechách. Například v Severních Čechách jsou to Hroznatovci, Hrabišici, Milhostici, Sulislavici, páni z Žirotína a potomci Vršovců. Tento popis je však jen krátkým doplňkem k srdci článku.

Závěr ročenky tvoří zprávy z Heraldické společnosti a přehledná anotace starších heraldických ročenek včetně ceny a kontaktu, kde je lze koupit.

Protože běžný čtenář nezajímající se o heraldiku soustavně vůbec neví, že Ročenky vychází, je tato "recenze" spíše upozorněním na aktivity, které v Čechách probíhají víceméně bez zájmu veřejnosti. Česká republika je proslavená svými historickými památkami a je škoda, že jen málokdo se věnuje tomu, co neodmyslitelně k slavným i méně známým českým a moravským hradům a zámkům patří.

Technická: lepená publikace na pěkném bílém papíře, kvalitní tisk i vyobrazení.
Místo v mé knihovně: přední řada oddílu historie

Kdyby snad někoho zaujala heraldika více: Česká heraldická společnost