Salon dvou století

Robert Sak
vydal: Paseka 2003
277 stran včetně rejstříku
cena : 259 Kč ( lepší už to nebude)


Kniha nevelkého formátu, pojednávající o paní Anně Lauermannové- Mikschové a jejích snahách o kultivaci českého intelektuálního prostředí na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Obávám se, že kdybych chtěla vyjádřit, co vše mne na ní zaujalo, musela bych celou knihu opsat.
Už téma je přímo essence toho, co mne zajímá - zaniklá léta přelomového století, která změnila vše včetně naší malé země. Kulturní prostředí plné chytrých lidí. Kultivace řeči , kterou tak elegantně vyjádřil Mathesius ve svých Společenských základech. Možná svět odtržený od kruté reality všedního dne, od existenčních bojů, od obyčejných lidí, ale rozhodně svět, který se nespokojil jen s jídlem a pitím, s konzumní zábavou, svět, který tvořil sám sebe a měl vliv i na ty, kteří se třeba nikdy ani nenaučili číst.

Historie pojmu "literární salon", peripetie, které provázely vznik prvních takových salonů v českých zemích , pokusy a omyly, jichž se česká společnost dopouštěla, to je předmětem úvodu.
Snad nejvýraznější představitelka hostitelek , paní Anna Lauermannová - Mikschová, se narodila v roce 1852 v rodině pražského lékaře. Byla provdána za vnuka Josefa Jungmanna a její manželství nebylo šťastné. Možná i to bylo důvodem, proč se upjala víc na kultivaci ducha, než na kultivaci svého šíleného muže. Ale kořeny jejích tužeb byly v dětství, které strávila tato bystrá a vtipná žena spíše ve společnosti svého moudrého otce než poněkud laxní matky. Paní Anna byla od dětství nadána ostrým jazykem, nebývalou pohotovostí a velkou cílevědomostí. Doba jí nedovolovala příliš se rozvinout, hranice toho, co si může žena dovolit, byly ostře vyznačeny, ale na druhou stranu právě jen doba, v které žila, jí umožňovala vytvořit to, co i mně dnes připadá jako obdivuhodné dílo, tedy společnost, která měla co říci.

Podkladem pro dílo, které sepsal R. Sak, byla zejména korespondence paní Anny, deníky, statě v dobových novinách, vzpomínky účastníků " čajových konviček". Mezi ty se řadily takové osobnosti, jako J. Zeyer, lumírovci, bratří Čapkové, Braunerová, K. Scheinpflug a stovky dalších výrazných postav naší kulturní scény. Někteří ji měli rádi, někteří ji obdivovali, byli i tací, kteří nesnášeli její přímý způsob jednání. Ale myšlenková kultura, znamenající rozhled a úsudkovou rozvážnost, pojící se s čestností a odmítající špinavost všeho druhu patřila nerozlučně k této spíše mužskými vlastnostmi nadané dámě.

Úryvek z knihy, který snad vyjádří podstatu:
" Arne Novák byl přesvědčen, že ani " nejcitlivější paměť" by nemohla zachovat a ani "nejcitlivější paměť" spojená s " nejcvičenější výmluvností" by nedovedla reprodukovat " kypivý obsah, nevypočitatelný směr, překotný spád nedělních navečerních diskusí a hovorů, které po léta vřívaly v starodávných saloncích paní Lauermannové na Jungmannově náměstí nebo ve Hvězdě. Vyprávěli staří, mísila se do řeči mládež; literáti a učenci vedli slovo, ale ani přítomné dámy nemlčely; přeskakovalo se z tématu na téma a zlomyslné i vtipné bonmoty jiskřily uprostřed teoretických debat a uměleckých i společenských vzpomínek jako lampiony o slavnosti za letní noci. Paní domu, pozorná a štědrá hostitelka, kouřila své papirosy, naslouchala a dávala zároveň laskavě i ironicky pozor, aby se přátelská debata nezvrhla v osobní kontroverzi ani v pedantickou rozpravu, nevhodnou k čaji a zákuskům. Zajímalo ji vše a ke všemu dovedla zaujmout moudré neb alespoň kritické stanovisko, ať šlo o literaturu nebo politiku, ženskou otázku nebo výtvarné umění, praktickou etiku nebo starou Prahu. Pro Miroslava Rutta představovaly debaty u paní Anny "vzácná duchová sympozia", která nikdy neupadla do kulturního snobství."


Kniha je typickým představitelem populárně - historické literatury, kde se snoubí autentické vyprávění s úvahami autora. Netrpí však nešvarem dnešních dnů, tedy drbavou ukecaností. Je dobře zpracována, nezahlcuje čtenáře přemírou dat, ale nevynechává ani výčty osobností, které měly s Čajovými konvičkami paní Lauermannové cokoli společného.

Osobně ji doporučuji číst na pokračování, třeba večer před spaním, není to román, pauzy na strávení přečteného jsou jen ku prospěchu. Fotografický materiál, doprovázející text, je standardní, původní fotografie zřejmě nebyly valné kvality.

Technická: Kniha dobře svázaná, tisk na kvalitním papíře, nechybí záložka, menší písmo.

Místo v knihovně: přední řada