Josef Charvát
vydal: Galén, v edici Almanach medicíny, r. 2005
569 stran včetně rejstříku
cena: to snad ani raději nechtějte vědět :(
Vzpomínky, zápisky z deníků - tak zní podtitul formátem nevelké knihy.
Z hnědého přebalu knihy na nás hledí zkoumavé oči přísného pána, akademika MUDr Josefa Charváta. Úžasný život plný dobrodružství, které bychom u tohoto vědce nečekali, vyprávění o událostech dvacátého století, dlouhá desetiletí nedostupné veřejnosti, postřehy velmi chytrého a nesmírně pilného člověka, který svůj život naplnil bezezbytku, to vše nám nabízí těch pětsetpadesát stran pevného papíru.
Vše začíná prostě: " Narodil jsem se 6.srpna 1897 v Praze. Rodiče pocházeli z venkova. Byli jsme velmi chudá rodina se třemi dětmi, dlouhá léta jsme se tísnili v jednopokojovém bytě bez příslušenství, bez elektřiny a tekoucí pitné vody. Pro tu se chodilo na ulici k pumpě. Otec byl vyučený kovář a zámečník. Pracoval nejdříve u Końské dráhy v Praze, pak přešel k Elektrickým podnikům města Prahy. Matka dělala domovnici a v naší kuchyni prala prádlo " lepším partajím" v okolí. Bývala však veselá, i při té dřině si prozpěvovala staré venkovské písničky.
Můj otec, ač měl jen vesnickou jednotřídku, toužil po vzdělání. V knihovně dělnického spolku si půjčoval naučnou literaturu, na Barrandově, tehdy ještě neobydleném, se mnou vytloukal trilobity a orthocerasy, na Kozákově sbíral kameny, naučil se preparovat brouky a motýly. Hlavně však doma na kuchyňském stole vyráběl nejrůznější zdařilé modely, kromě jiného třeba ochranný rám pro tramvajové vozy. Model je dodnes v Technickém muzeu v Praze. Ochranný rám se později zavedl nejen u nás, ale i v mnoha zemích světa. Nadto byl táta písmákem starého typu. Zajímal se o genealogii, a když odešel do důchodu, vystopoval v matrikách naše rodokmeny až k Westfálskému míru. V Praze mne každou neděli vodil po různých památkách, kostelích a muzeích. "
Josef Charvát pokračuje stručným, ale citlivě napsaným životopisem přes studium gymnázia v Truhlářské ulici, na které si vydělával od začátku kondicemi, dostával za odpoledne jednu korunu, až po promoci na UK. Otec z něj chtěl mít inženýra, ale nakonec se dal přemluvit a tak Charvát vystudoval klasické gymnázium, s řečtinou a latinou. Sám se naučil výborně anglicky a francouzsky, němčina byla povinná, takže jeho jazykové vybavení bylo velmi solidní. Po prvním roce medicíny musel narukovat- a na vojně strávil dlouhá léta. Vyprávění o bojích na frontě, kterých se zúčastnil v řadách těžkého dělostřelectva, pět absolvovaných ofenzív, to vše je nesmírně působivě zaznamenáno. Autentické zážitky z bojů, jejichž krutost si dnes těžko dovedeme představit, jsou jednou z nejzajímavějších kapitol.
Studia na medicíně, fakultě, kde bylo běžné potkávat osoby, kteří jsou dodnes pojmem- Prusík, Vondráček, Janošík, Borovanský, Heveroch, Syllaba, Pelnář, Thomayer, Hlava, Přecechtěl, Kukula, Diviš, Lhoták, Piťha, Brumlík - ne všichni Charváta učili, ale jsou to jména, která vyjadřují atmosféru české medicíny první poloviny dvacátého století, kdy se začalo opravdu léčit podle vědeckých metod a kdy výzkum patřil neodmyslitelně k práci lékaře. Studoval i v zahraničí, Anglii a Francii, navštěvoval přednášky v Cambridge.
Za druhé světové války byl už 1. září 1939 pro odbojovou aktivitu zatčen gestapem a vězněn na Pankráci, v Dachau a Buchenwaldu. Protože byl i významným skautským činovníkem, zastal se ho švédský korunní princ Gustav Adolf a údajnou přímou intervencí u Hitlera dosáhl jeho propuštění.
Charvát, zakladatel české endokrinologie, kráčel nevyšlapanými cestičkami, bystře sledoval okolní dění a vše zaznamenal ve svých denících. Všímal si politiky, vědních oborů, které s medicínou přímo nesouvisely, kultury- a nezapomněl při tom pečovat o movité pacienty, vybudovat si solidní klientelu, která mu zajistila slušné živobytí.
Po vítězství komunistů v zemi byla jeho role komplikovanější, byl uznávaným internistou, odborníkem nejvyššího ranku, takže měl i tu pochybnou čest být svědkem Gottwaldovy smrti a cirkusu okolo ní, jeho komentáře k celé události jsou více než výstižné a zcela unikátní.
Ve vzpomínkách kriticky pohlíží na své kolegy, nešetří slavná jména ani nepochlebuje mocným, připomíná ty, které pokládá za výborné lékaře, ač nedosáhli veřejného uznání. Jeho postavení ho neušetřilo nejednoho kompromisu, ale nikdy si nezadal tak, abychom ho mohli odsuzovat. Byl v první řadě lékařem, vědcem, profesorem. Jeho houževnatost, klidná síla a někdy jadrná mluva, která k nám lehce proniká i z knihy, z něj dělala člověka ne nadpozemsky dokonalého, ale jednoho z nás, vzor pro ty, kteří se nespokojí s údělem, který jim byl takzvaně vložen do kolébky.
Bohužel o něm obecný lid mnoho neví. Pak má ta národní hrdost k něčemu vypadat.
Tak to napravte alespoň vy, čtenáři.
Technická: velmi pěkně zpracovaná kniha, malý formát vhodný na cesty.
Místo v mé knihovně: noční stolek
vydal: Galén, v edici Almanach medicíny, r. 2005
569 stran včetně rejstříku
cena: to snad ani raději nechtějte vědět :(
Vzpomínky, zápisky z deníků - tak zní podtitul formátem nevelké knihy.
Z hnědého přebalu knihy na nás hledí zkoumavé oči přísného pána, akademika MUDr Josefa Charváta. Úžasný život plný dobrodružství, které bychom u tohoto vědce nečekali, vyprávění o událostech dvacátého století, dlouhá desetiletí nedostupné veřejnosti, postřehy velmi chytrého a nesmírně pilného člověka, který svůj život naplnil bezezbytku, to vše nám nabízí těch pětsetpadesát stran pevného papíru.
Vše začíná prostě: " Narodil jsem se 6.srpna 1897 v Praze. Rodiče pocházeli z venkova. Byli jsme velmi chudá rodina se třemi dětmi, dlouhá léta jsme se tísnili v jednopokojovém bytě bez příslušenství, bez elektřiny a tekoucí pitné vody. Pro tu se chodilo na ulici k pumpě. Otec byl vyučený kovář a zámečník. Pracoval nejdříve u Końské dráhy v Praze, pak přešel k Elektrickým podnikům města Prahy. Matka dělala domovnici a v naší kuchyni prala prádlo " lepším partajím" v okolí. Bývala však veselá, i při té dřině si prozpěvovala staré venkovské písničky.
Můj otec, ač měl jen vesnickou jednotřídku, toužil po vzdělání. V knihovně dělnického spolku si půjčoval naučnou literaturu, na Barrandově, tehdy ještě neobydleném, se mnou vytloukal trilobity a orthocerasy, na Kozákově sbíral kameny, naučil se preparovat brouky a motýly. Hlavně však doma na kuchyňském stole vyráběl nejrůznější zdařilé modely, kromě jiného třeba ochranný rám pro tramvajové vozy. Model je dodnes v Technickém muzeu v Praze. Ochranný rám se později zavedl nejen u nás, ale i v mnoha zemích světa. Nadto byl táta písmákem starého typu. Zajímal se o genealogii, a když odešel do důchodu, vystopoval v matrikách naše rodokmeny až k Westfálskému míru. V Praze mne každou neděli vodil po různých památkách, kostelích a muzeích. "
Josef Charvát pokračuje stručným, ale citlivě napsaným životopisem přes studium gymnázia v Truhlářské ulici, na které si vydělával od začátku kondicemi, dostával za odpoledne jednu korunu, až po promoci na UK. Otec z něj chtěl mít inženýra, ale nakonec se dal přemluvit a tak Charvát vystudoval klasické gymnázium, s řečtinou a latinou. Sám se naučil výborně anglicky a francouzsky, němčina byla povinná, takže jeho jazykové vybavení bylo velmi solidní. Po prvním roce medicíny musel narukovat- a na vojně strávil dlouhá léta. Vyprávění o bojích na frontě, kterých se zúčastnil v řadách těžkého dělostřelectva, pět absolvovaných ofenzív, to vše je nesmírně působivě zaznamenáno. Autentické zážitky z bojů, jejichž krutost si dnes těžko dovedeme představit, jsou jednou z nejzajímavějších kapitol.
Studia na medicíně, fakultě, kde bylo běžné potkávat osoby, kteří jsou dodnes pojmem- Prusík, Vondráček, Janošík, Borovanský, Heveroch, Syllaba, Pelnář, Thomayer, Hlava, Přecechtěl, Kukula, Diviš, Lhoták, Piťha, Brumlík - ne všichni Charváta učili, ale jsou to jména, která vyjadřují atmosféru české medicíny první poloviny dvacátého století, kdy se začalo opravdu léčit podle vědeckých metod a kdy výzkum patřil neodmyslitelně k práci lékaře. Studoval i v zahraničí, Anglii a Francii, navštěvoval přednášky v Cambridge.
Za druhé světové války byl už 1. září 1939 pro odbojovou aktivitu zatčen gestapem a vězněn na Pankráci, v Dachau a Buchenwaldu. Protože byl i významným skautským činovníkem, zastal se ho švédský korunní princ Gustav Adolf a údajnou přímou intervencí u Hitlera dosáhl jeho propuštění.
Charvát, zakladatel české endokrinologie, kráčel nevyšlapanými cestičkami, bystře sledoval okolní dění a vše zaznamenal ve svých denících. Všímal si politiky, vědních oborů, které s medicínou přímo nesouvisely, kultury- a nezapomněl při tom pečovat o movité pacienty, vybudovat si solidní klientelu, která mu zajistila slušné živobytí.
Po vítězství komunistů v zemi byla jeho role komplikovanější, byl uznávaným internistou, odborníkem nejvyššího ranku, takže měl i tu pochybnou čest být svědkem Gottwaldovy smrti a cirkusu okolo ní, jeho komentáře k celé události jsou více než výstižné a zcela unikátní.
Ve vzpomínkách kriticky pohlíží na své kolegy, nešetří slavná jména ani nepochlebuje mocným, připomíná ty, které pokládá za výborné lékaře, ač nedosáhli veřejného uznání. Jeho postavení ho neušetřilo nejednoho kompromisu, ale nikdy si nezadal tak, abychom ho mohli odsuzovat. Byl v první řadě lékařem, vědcem, profesorem. Jeho houževnatost, klidná síla a někdy jadrná mluva, která k nám lehce proniká i z knihy, z něj dělala člověka ne nadpozemsky dokonalého, ale jednoho z nás, vzor pro ty, kteří se nespokojí s údělem, který jim byl takzvaně vložen do kolébky.
Bohužel o něm obecný lid mnoho neví. Pak má ta národní hrdost k něčemu vypadat.
Tak to napravte alespoň vy, čtenáři.
Technická: velmi pěkně zpracovaná kniha, malý formát vhodný na cesty.
Místo v mé knihovně: noční stolek
Žádné komentáře:
Okomentovat