Nejsem si jistá,

zda jsem se neocitla v zemi za zrcadlem. I když se mi podaří předstírat, že jsem si nevšimla nejlepšího z nejlepších ministrů financí Kalouska a jeho fiskální politiky ne nepodobné Kašpárkově hře Na kolenatého, i když budu ignorovat ministryni kultury a její  komické výstupy , jak, prokristovydrahýrány přežít slova ministra Kuby?
Zejména : "V koncepčním dokumentu se uvádí, že je nutné podporovat omezení tržních deformací a jejich vlivu na trh s elektřinou. Do doby odstranění těchto deformací umožnit zavedení kompenzačního mechanismu pro jaderné technologie".


Neuvěřitelné. Jeden by řekl, že tržní deformace je právě to zasahování státu kompenzačními mechanismy, které, jak jsme si všimli naposled při akci "solární elektrárny" vede k zajímavým časům.
Ať si ČEZ vytvoří ze svých zisků rezervy jako každý jiný podnik, který funguje na trhu... Kuba je holt kuba. Tím trhu, ekonomice, cenám a státu prospěje zdaleka nejvíc.

Jejda- málem jsem přehlédla naši malou českou napodobeninu  A.J.Volsteada . 
Možná by se mohl trochu vzdělat.

Lidi,

když už musíte chlastat jako duhy, tak aspoň něco kvalitního.


Whiskey

Gin

nebo mou oblíbenou tequilu 

Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal

Nová rubrika - nejlepší hlášky z komentářů. Občas se u počítače začnu nahlas chechtat. Češi jsou pořád smějící se bestie.

Například u článku Řecká policie zatkla dva Čechy pro špionáž, fotili vojenské objekty mne dostala do kolen poznámka:

Já to věděl, že, bude válka ... ale, že s Řeckem ... to mně tedy nenapadlo ...  oni mají 5 shnilejch tanků ... my 4 ... oni 3 letadla ... my 4 ... to bude vyrovnaný boj ...

 

 

re: Aby ses nedivil. Jeden z důvodů, že jsou řeci na tom jak jsou, jsou jejich investice do armády. A navíc - Mají i ponorku. Dovedeš si představit, co to udělá, když se vynoří z Vltavy pod Hračanama 

 

 

re: No co, tak my nasadíme naše torpédoborce, křižníky a letadlové lodě.

 

re: Letadlové lodě? Toto je souboj modelářů?

 

 

re: vyhrajeme ... obsadíme Řecko .... vypneme kepl a půjdeme spát.

 

Abych si trochu spravila chuť

po všech těch unapetitlich politicích....

Gwen Stefani

Tom Petty

a jiné Alenky

Ejhle,

politická spodina se uplácí navzájem, bere úplatky a krade jak hejno strak, ale práva omezí všem občanům. 
A nepochybuji o tom, že v parlamentu a senátu se pokuty rozdávat nebudou.

Když si opilý pán zláme nohu, zakáže slouhovi chodit.

No nejsou to skutečně divné lidé?
Jsou !!!

Hradní panoptikum

neschopné souvislé řeči, povyšující plytké plácání na moudra a hřející se na výsluní přízně fašistů a antisemitů, k tomu trapná atrapa chudáka Háchy, co nepodepíše LS ani za nic, leda když se mu podaří čornout tužku .... a tupě přikyvující zvířátka. 

Za co, soudruzi, za co?

Kdo ze sebe ještě letos neudělal totálního trotla,

ten má možnost učinit tak podpisem této petice .
Mnoho štěstí

Užitečnost Ratha

Začínám se bavit. Nejméně patnáct let kritizují občané úděsné částky vynakládané na všechno, čeho se ruka státem placeného správce razítka dotkne.  A teprve jeden z nich v klepetech je probudil. Teď se budou trdla předhánět, kdo objeví větší průšvih.  

Rath by za svou hloupou hamižnost měl dostat metál. 

Jeden každý moron

se cítí být ústavním právníkem. Jestlipak to nemá něco společného s faktem, že naši ústavní právníci jsou tak trochu záhadné bytosti, jevící se jako poskoci politiků? 

Dnes zemřel

Antonín Kinský. Bylo mu teprve 56 let. Byl to člověk, který si zasloužil úctu za svůj charakter, obdiv za smysl pro humor a odvahu žít slušně navzdory všem překážkám. Byl chytrý, pracovitý a měl v sobě pevně zakořeněno to, co dělá rytíře rytířem v boji i při roznášení piva. Je ho skutečně škoda.

A když čtu noviny, tak se mi do smutku přimíchává i posměch nad snahou T.G.Masaryka zlikvidovat šlechtu. Na to žádný zákon nestačí, pánové Kramáři a Švehlo. Byli jste jako uličníci Filip a Vavřinec z Aškenazyho pohádky O ukradeném měsíci.

Foot binding

            Tento  zvyk se objevil poprvé v desátém století našeho letopočtu, kdy krásná konkubína v touze potěšit diváka něčím novým ovázala stuhami svá drobná chodidla tak, aby měly její nohy tvar lotosu a pak tančila před hosty svého pána. Půvab dívky, která se vznášela na droboučkých nožkách šlechtice tak okouzlil, že nešetřili chválou a vyžadovali tento tanec častěji a častěji. Sláva tanečnice se rozšířila a další ženy ji začaly napodobovat. Protože malá nožka, tajemně vykukující z kamaší působila jakousi sexuální silou na muže a zvyšovala šance na vdavky, začaly si podvazovat chodidla čínské  ženy ve městech i na vesnicích, aby se staly žádoucími pro případného ženicha. Ve staré Číně se dívky vdávaly dosti brzo a tak netrvalo mnoho let, než matky dívek napadlo připravovat už čtyřletá děvčátka na vdavky nejen výchovou, ale i úpravou zjevu, v Číně právě chodidel.

           Věk, kdy byly dívky podrobeny proceduře se různil, v některých vesnicích či oblastech se začínalo už okolo čtyř až šesti let, jinde po desátém roku věku. Každá dívka, která před sebou neměla už od narození pro svou chudobu jasně určenou nepříjemnou kariéru služky musela poslechnout a prožít si několikaletá muka podvazování. Do smrti pak musela mít neustále nohy v obvazech, jinak by si volná chodidla nenávratně poškodila a nemohla by vůbec chodit. V některých oblastech na jihu si dívky podvazovaly chodidla ne tak krutě, začaly několik let před svatbou a po svatbě pak postupně svá chodidla uvolňovaly, takže neměly kosti polámané, jen zdeformované tlakem.

Nohy svým dcerám podvazovaly výhradně ženy, muž neměl právo se na nohy žen ani podívat, samozřejmě s výjimkou manžela. Ale i ten jen málokdy zahlédl obnažené nohy své ženy a laskání drobných chodidel údajně patřilo k mnohem důvěrnějšímu jednání než pohlavní styk. Technika podvazování nohou malých dívek se krajově nelišila. Matky několik let připravovaly látkové obvazy, několikametrové pruhy barvené látky, kterou samy tkaly. Také šily zásobu bot různých velikostí. Každá dívka se už jako malá učila šít i boty, v době svatby musela mít veškerou výbavu hotovou, po celý život se už žádné další šaty, boty nešily ani nekupovaly a to ani v bohatších rodinách na vesnici.

Dívka několik měsíců dodržovala zvláštní dietu, jedla vařené červené fazole, které měly údajně změkčit dětské kosti. Před začátkem podvazování matka a další ženy z rodiny obětovaly drobounké vyšívané střevíčky bohyni Kuan-Jin. Podvazování se zahajovalo v měsíci, který určil pozvaný věštec. Nejdříve si dívka musela vykoupat nohy v odvaru různých bylin, pak jí matka ostříhala co nejvíce nehty a začala jí lehce naškrobenými obinadly, předem namočenými v odvaru ovazovat nohy. Začínalo se na nártu, pokračovalo k palci, který jediný zůstával rovný, ostatní prsty byly ohnuty pod chodidlo a pevně přitaženy. Více než metrovým obvazem se pak noha až ke kotníku pevně ovinula klasovým způsobem, pata se stahovala k přední části nohy. Jak obinadlo usychalo, ještě se látka stáhla a více zpevnila nohy. Poté byla dívka  přinucena chodit po místnosti sem a tam, bez ohledu na bolesti. Každé tři čtyři dny obvazy odmočila v horkém odvaru, matka jí pak ořezala odumřelou  kůži, puchýře, ošetřila zhnisané rány a znova nohy ovázala. Botky se používaly menší a menší, měnily se vždy po několika měsících. Přibližně po měsíci popraskaly namáhané a změklé kosti v prstech a nártech. Ani to nebyl důvod k odpočinku, děvče, které trávilo veškerý čas v domě muselo stále chodit sem a tam, aby se chodidla správně zformovala. Celá tato hrůza trvala několik let, po přibližně dvou letech dívka poprvé vyšla ven, i  když byla schopna ujít sotva pár krůčků. Ostatně, to se nezměnilo až do její smrti.

         Existovalo sedm zásad pro krásná chodidla, ten zrůdný čínský symbol sexuální přitažlivosti, pro zlaté lotosy: chodidlo muselo být jemné, úzké, špičaté, malé, voňavé a hebké, nárt klenutý.  Palec byl jediný volný prst, prý byl nejvíce zatěžován při chůzi. I když podle tohoto videa ( 0:50) se zdá, že naopak pata nesla váhu celého těla. Bohužel, fotografie, které je možno najít na internetu nám ukazují, že takové chodidlo bylo zpravidla spíš ohavně otlačené a vypadalo jako bolavé kopýtko. Píše se, že mnohá dívka  zemřela na infekci dřív, než se jí stačila z chodidel stát drobná ozdoba. Protože k těžkému hnisání při odumírání tkáně docházelo pokaždé, bez výjimky, není divu, že oslabené, často podvyživené malé dívky jen těžko odolávaly sepsi. V zemi, kde život dítěte ženského pohlaví neměl nikdy žádnou cenu si s tím nikdo asi hlavu nedělal. Výhody převážily rizika.

Která měla štěstí a vše ve zdraví přežila, mohla se těšit na dobrého ženicha. Samozřejmě, čím nožka menší, tím byly šance vyšší. Ideální zlatý lotos měřil sedm centimetrů a dohazovačka pak měla možnost dívku nabídnout i těm nejbohatším ženichům. Taková partie byla vykoupena lety bolesti a celoživotními potížemi, žena se málokdy obešla bez pomoci služky, běžné domácí práce se stávaly těžkou dřinou, s polochromýma nohama i jen uvařit a obstarat děti je pro nás dnes nepředstavitelná potíž.

Dívka se přestálým utrpením nejen stávala krásnější v očích mužů, ale dokazovala tím i svou poslušnost, odvahu, trpělivost a cílevědomost. Vlastnoručně ušitými střevíčky ukazovala nové rodině svou dovednost v domácnosti, schopnost přetrpět podvazování naznačovala, že žena bude ochotná snášet bolesti častých porodů.

     Tato šílená praxe v Číně trvala takřka TISÍC let. Až ke konci devatenáctého století císař zakázal podvazování chodidel a ještě nedávno bylo možno vidět stařenky s hůlkou, obuté v droboučkých, saténových střevíčkách a kamaších.

Naše pramáti se v Evropě stahovaly korzety, v Africe si vytahovaly hliněnými disky rty, uši, dodnes podstupují obřízku, v Asii si ženy natahovaly krk kovovými obručemi....a já, sedící v džínách a tenkém tričku, obutá v pohodlných sandálcích se skláním před utrpením všech těchto žen. Vypadá to dnes jako jejich hloupost, ale byla to hlavně neuvěřitelná obětavost ve snaze  pokračovat v základní linii života na zemi - udržení  rodu.

(Volně převyprávěné informace z knihy Tajemství hedvábného vějíře od Lisy See a ze specializovaných blogů o historii a módě).

Kniha s názvem evokujícím červenou knihovnu je ve skutečnosti výborný, střízlivý, ale poutavý román, napsaný na základě ověřených a přímo u zdroje získaných informací. Na internetu jsem také našla vyprávění skupiny čínských žen, narozených na konci devatenáctého století a jejich vzpomínky osvědčují informace, které přináší zmíněná kniha. Rozhodně to není čtení jen pro ženy.

Nejen Iva Bittová

Ošklivá, divně zpívá, cigoška.

To všechno se může člověk dočíst v komentářích na českých webech vždy, když se, nutno podotknout že zcela výjimečně objeví nějaká zpráva o naší v současné době spolu s Peckovou asi nejsvětovější zpěvačce a muzikantce,  nenápadné osůbce,  které nemusí kupovat koncert v Carnegie Hall manžel k narozeninám.  Je tam totiž každý rok zvána proslulými muzikanty.

Je o něco mladší než já, ale dokázala toho nezměrně více.  Před lety si prý uvědomila, že potřebuje ve svém životě řád a práci, aby mohla žít spokojeně.  U takové umělecké, nespoutané duše dost zvláštní, ale hra na housle vyžaduje kromě nadání velkou píli, trpělivost, odříkání. Syn houslisty Kawaciuka, s kterým jsem několik let pracovala tvrdil, že k houslím patří šachy.  Uvažovala jsem proč,  možná jsem na to díky vyjádření Ivy přišla. I šachista musí být nejen nadaný, ale také trpělivý a musí se umět ovládat, potlačovat své vnitřní běsy, aby ho nic nerušilo v tom dokonalém soustředění mozkových buněk,  z kterého pak vyjde bravurní partie.  Asi je to logický vývoj,  Bittová je z rodiny,  kde housle měly svou nezastupitelnou úlohu. Denní dlouhé cvičení,  zúročené pak bravurním koncertem,  u kterého posluchači brečí dojetím, usmívají se jakýmsi sděleným štěstím a spoluprožívají tu divokost, která je podstatou Ivy Bittové... dokáže bezesporu vytáhnout city na světlo Boží a podělit se o ně.

Žije už několik let v USA a je spokojená,  pracuje i odpočívá v blízkosti přírody – v jejím českém bydlišti se z poklidného městyse stávalo rychle hlučné, silnicemi vyzdobené místo. Kdo by o to stál, notabene když nahrával každou chvíli za oceánem?

Každý z nás nemůže odjet do Států,  aby zas uslyšel ráno zpívat ptáky.  Nebo nechce.  Mohli bychom ale,  na to netřeba někam jezdit, umět postavit se developerskému běsnění,  nadvládě proklatého Ředitelství silnic a dálnic a hlavně tomu slavnému Ministerstvu pro místní rozvoj,  pod jehož vedením se ze země mlékem a strdím ( co to sakra je?) oplývající stala zoologická zahrada,  kde se smí chodit jen po betonových cestičkách mezi betonovými zdmi a klecemi.

No nic, zpět k tématu.  Každý z nás umí něco výborně, zabývá se něčím, co těší jeho srdce a když máme štěstí, tak i ty okolo. Každý z nás má sílu změnit svět, i když třeba je jen tím slavným motýlím křídlem.  Nebo alespoň sebe tak, aby nežil nadarmo.

Neposlouchám Ivu Bittovou moc často, víte, že jsem spíš vyznavač hard rocku, gregoriánských chorálů, irské hospodské muziky a  klezmeru, přesto ji nezměrně obdivuji.  Pro její způsob života, pro její skromnost,  klid a pevnou vůli.  Pro ten nenápadný půvab, který z ní vyzařuje. Pro práci, kterou odvádí. Jen občas přemýšlím,  kolik bílých Čechů se nad ní ofrňuje jen proto, že je "jiná"...a není mi z toho veselo.

25. dubna 2012

budou v Rockstar Café v Tišňově na Moravě  vystupovat v rámci turné L.A.Guns. Parta, v které hrával i legendární W.Axl Rose.

L.A.Guns je klasická kalifornská hardrocková skupina, základ osmdesátek, let plných bouřlivých talentovaných mladíků, dědictví glam rocku. V Čechách nejsou příliš známí, v dobách jejich největší slávy české uši týral Michal David a jeho stáj příšerných dětí.

Kdo by ale chtěl vyzkoušet pořád ještě nezaprášený rock, poslechnout si naživo skupinu, jejíž alba byla i v té obrovské konkurenci  přijata velmi dobře a dodnes stojí za to je vlastnit, ten by se na Moravu měl vypravit. Lokalita ukazuje, že L.A. Guns nejsou trhák roku, ale to nevadí, vždyť většina hard rockových skupin už je v pánu a tohle bude asi pěkný, klubový, nostalgický nářez. Pánové jsou ještě celkem zachovalí a pořád jim to šlape.

Já tedy rozhodně jedu. 

Toto je naprosto úžasné.

Na internetu se dají najít skutečné poklady, informace, jejichž získání by bylo pro běžného smrtelníka ještě před několika lety nemyslitelné.

Díky těm, kteří se na tom svou prací a nápady podíleli.
A samozřejmě děkuji Albertovi Einsteinovi a jeho moudrým a trpělivým manželkám.

Ofra Haza

Co dodat?
Nic, jen poslouchejte, na youtube je jejích písniček dost a dost. Chlouba Izraele, krásná žena a skvělá zpěvačka. Čest její památce.

Průvodce po realitním trhu nevážně i vážně

      V posledních dvaceti letech jsem se pětkrát stěhovala, hledala byt, dům, další byt. Přečetla jsem tisíce inzerátů, korespondovala se stovkami majitelů a realitních makléřů, viděla desítky bytů a domů. Není toho moc, co bych o transakcích koupím /prodám /pronajmu nevěděla. Před měsícem jsem se přestěhovala do snad posledního bytu, krásného, pohodlného a levného. Díky tomu se mohu všem těm hrůzám, které jsem kdy zažila v souvislosti s bydlením konečně zasmát.

Ráda se s vámi o své zkušenosti podělím.

Malý slovník pojmů z inzerce:

Útulný byteček…4 metry čtvereční celkem

Praktické uspořádání…kuchyňská linka z roku 1965 v předsíni

Lodžie k posezení…pokud jste holub a udržíte se na zábradlí

Krásný výhled…střešní byt v pětipatrovém domě bez výtahu

Občanská vybavenost v místě…ve vesnici je Jednota a hospoda

Vhodné pro děti…v blízkém parku se schází feťáci ochotní vaše dítě zaučit

Po rekonstrukci…před pěti až deseti lety vyměněné lino a zelená malba v ložnici

Novostavba…jistě, někdy to novostavba byla (kdysi dávno)

Rekonstrukce v roce 2002…dům v povodňové oblasti

Nízké poplatky…vysoké doplatky

80m2 obytné plochy…včetně lodžie, sklepa a komory na chodbě. Byt sám o sobě má 52m2 - když máte štěstí

Co ještě vás nemine:

Chcete-li dejme tomu třípokojový byt, 72 m2, cihlový, do druhého patra v Praze,  připravte se na záplavu nabídek  padesátimetrových  dvoupokojových krcálků v Dolních Chabrech, buď v suterénu nebo ve třetím patře, výhled na skládku.

Přejete si zachovalý dům se zahradou…budou vám nabízeny zříceniny bez omítky, místo zahrady zahnojený dvorek.

Chcete si prohlédnout fotografie nemovitosti? Dostanete soubor domácího čurbesu stávajících majitelů,  hromad prádla, ošumělých sedacích souprav, televizí,  dětských postýlek.

Nápověda :

1. Pokud vám bude vysvětlovat majitel, že nařízená exekuce je jen kvůli deseti tisícům nedoplaceného pojistného z doby, kdy truhlařil na IČO a hravě to hned zaplatí, připočtěte k tomu ještě cca 100 tisíc za nedoplacené daně, sociálku, dalších 500 tisíc za odebrané a nezaplacené dřevo, jakoukoliv částku nesplaceného úvěru a přehršel drobných dluhů od plateb za telefon až po spotřebitelské úvěry na obrovskou televizi, která krášlí zanedbanou kuchyni  (tu televizi si pak odveze, umaštěnou linku vám nechá).

2. „ Tenhle plot stačí jen natřít, zrovna jsme to chtěli udělat“ je přeloženo: „ Před osmi lety jsme to podepřeli latěmi a zatím to drží, heč“.

3. Když realitní makléř tvrdí, že zrovna včera projevil další zájemce přání dům koupit,  tudíž je třeba ho rychle předehnat a složit rezervační poplatek, znamená to, že nemovitost je neúspěšně  inzerována už půl roku a realitce dochází peníze na výplaty.

4.  Prvorepubliková vila je cokoli postaveného do roku 1938 – včetně obecní pastoušky.

5.  Jestliže majitel prodává zahypotékovaný byt, protože si pořídil kvůli dětem dům na venkově je jisté, že platí dvě hypotéky a bude přístupný jednání o ceně, hoří mu totiž koudel u zadku.

A  několik  vážně míněných rad:

Nestyďte se chtít vidět občanky, smlouvy, dohody o vypořádání po rozvodu, daňová přiznání, potvrzení  bezdlužnosti, budoucí sousedy.  Prohlédněte nemovitost třeba pětkrát, ráno, odpoledne, večer. Proklepávejte zdi, chtějte revizní zprávy elektrikářů, kominíků a plynařů, kolaudační rozhodnutí, rozbor vody ve studni.  Požadujte byt bíle vymalovaný a perfektně čistý i opravený nebo slevu z ceny. Nepřipusťte, aby byl byt obsazený nájemníky v době, kdy budete podepisovat kupní smlouvu. Vymiňte si velké sankce v případě nedodržení smlouvy. Zaplaťte si stavbaře, který nemovitost prohlédne, právníka, který obstará smlouvy.  Pokud kupujete, je příprava smlouvy vaše právo, stejně tak výběr banky nebo advokáta. Je lepší zařídit jistotní účet v dobré bance než úschovu peněz u advokáta. 

Realitní makléř je sluha, nikoliv pán a nesmíte zapomenout, že je veden jediným zájmem - svou provizí. Klidně vám prodá dům promořený radonem, v povodňovém pásmu,  v místě určeném pro stavbu přehrady nebo připravený k nucené dražbě,  pokud mu dáte možnost.

 Pokud takové minimum dodržíte, neoctnete se nikdy v Černých ovcích jako napálené oběti.

Zase jedno srovnání, dokud nám youtube funguje

čím začít ? Asi  Fuck you, ACTA.

A nyní k věci:

Jedna skladba v různém podání, každá vlastně úplně jiná.

1. Můj favorit hned po The Animals.
2. Je to či není Jimi Hendrix ?  Ať je to kdo chce, hraje dobře
3. The Animals -  klasika, která neomrzí . Jejich zpěvák je pořád klasa.
4. Tehdy něžná Sinead  - zase něco úplně jiného
5. Tohle můžu kdykoliv - Jerry Lawson
6. Moc se mi nelíbí, přiznávám, ale je to jen můj názor - Nina Simone
7. Hole - většina jejich muziky je dobrá, tohle se ale moc nepovedlo
8. A kdo vydržel až do sedmičky ( nejspíš nikdo), tak ten se to může naučit sám, protože, jak je vidět, tento song hraje úplně každý. Ale dejte do toho trochu šťávy, žádné utahané kvílení.

Do roku 2012

s úsměvem a písní.

Ještě včera tady byl

a dnes už po něm není ani památky. Býval to přítel, vrstevník,  vzor, bavil mne. Neměl přehnané ambice, přesto se stal tím nejpřátelštějším, nejsvobodomyslnějším, nejbarevnějším  a vpravdě Zlatým slavíkem v celém virtuálním světě. Někde za hromadou jedniček a nul  probleskovala inteligence, laskavé srdce a životní moudrost, vtip a trochu bolesti.

Pohřeb proběhl v klidu, hosté marně hledali obřadní síň, tak si zabrečeli jen doma, sami.
Na cestu mu zahrajeme .

Doufám,

že náš pan prezident ze sebe nebude dělat zase blbce a ptát se soudruha Janukovyče, zda je rozsudek apolitický.

I má míra tolerance ke Klausovi a všechna ta povinná úctu k hlavě státu...ble ble..má své meze.

Bruce Gold

jednou prohlásil při čtení novin:  "Nad tím zůstává rozum stát !"

Mně také. 

Nad čím? No přeci nad tímto klenotem evropského hospodářství..


Jelikož Parlamentní listy mají ve zvyku mazat své texty, opisuji zde to, co mne tak pobavilo:
"Peníze, které Evropská unie vrátí Česku z přebytku loňského rozpočtu, pomohou vyřešit propad příjmu českého rozpočtu spojený se zrušením padesátiprocentní daně na státní podporu stavebního spoření. Serveru iDnes.cz to řekl ministr financí Miroslav Kalousek".


Betty MacDonald podobné hospodaření glosovala ve své knize přibližně takto:  Kettleyovi si půjčovali kde se dalo. Pepa okradl Jirku, aby mohl vrátit Petrovi, který si půjčil od  Mary.

A to neznala Kalouska.

Update: výrok byl překonán, ač se to zdá k nevíře.

Myslím, že všechny úvahy o tom, jak je naše vláda zločinecká, podplacená , řízená z klubu Bilderberg a podobně jsou zcela liché. Je prostě a sprostě blbá jako malované sáně. 


Update 2. Kalousek je zřejmě opravdu nejlepší z nejlepších, asi jsem se šeredně zmýlila :)

Všichni se vyjadřují k Bátorovi....

tak já musím také, přes to vlak nejede. Jen nevím...jsem jediná ve vesmíru, komu nepřipadá divný jen pan Bátora, ten Bobošíková s knírem, ale hlavně fakt, že na ministerstvu školství ve státě, který má celkem cca 10 milionů obyvatel, tedy méně než žije lidí  například v Soulu existuje funkce "zástupce vrchního ředitele kabinetu ministra" aka vicekancléř ?
Dodnes byl bezpochyby tento důležitý post na ministerstvu neobsazen ( nebo snad postupuje Dobeš jako vláda za Špidly a dosavadního ZVŘKM vyrazil kvůli Bátorovi?) či - hrozná představa- vůbec neexistoval. Děti v ČR čím dál blbější, učitelé víc vyplňovači formulářů než kantoři, školy olezlé jak kasárna,  hlavně že máme ministerstvo nacpané úředníky až po hambalka.

Přitom mne zaujala také zpráva v Parlamentních listech, největším politickém bulváru všech dob. Prý došlo k TAJNÉ schůzce Schwarzenberga s Bártou (kdo to je?) a  Dobešem. Doufám, v duchu tradice kabaretního českého systému ( viz hejtmané, kancléři a podobná obskurními tituly ozdobená cháska se zkaženými zuby a chováním, nad kterým by kroutili hlavami i řezničtí psi), že všichni  měli černé peleríny, škrabošky ( update) a setkali se u starého dubu na Kampě přesně o půlnoci.

Po delší době mne Klaus rozesmál

V této smutné době je třeba takový humor ocenit. Očekávám, že po dopisu ukrajinskému premiérovi Janukovyčovi, kde chce být náš prezident ujištěn, že kauza Tymošenkové není politickým procesem bude následovat požadavek vůči Kim Čong-ilovi, aby pravdivě popsal situaci v Severní Koreji , případně dotaz pro Sněhurčinu macechu, zda skutečně chtěla svou nevlastní dceru otrávit. 
Díky, pane prezidente. 


A jak vidím, tak Klausův kolega Janukovyč je také dobrý komik. 

Vy jste tedy páreček, pánové :))

 

Zemřela Amy Winehouse

a bulvár má žně. Probírá ze všech stran, jak pila a fetovala, každý nýmand, který udrží prsty na klávesnici hodnotí a soudí. Höppner z Blesku, jakýsi INT, pf, evakk a hromada dalších zkratek, které se zřejmě stydí podepsat pod své bláboly o umělých prsou a ostudě kdesi na Balkáně si brousí vtip na výborné zpěvačce, aniž by ocenili její zpěv.
Hlupáci.
Amy Winehouse pila a fetovala za své, nikomu neškodila, ba naopak, úžasný zpěv byl balzám na duši. Ta její byla komplikovaná a asi ne příliš šťastná, ale do toho nám nic není. Nechme ji na pokoji.

Děkuji Amy Winehouse za to, co dokázala. I za tu krátkou dobu toho bylo mnohem více než kdy dokážou všichni Höppnerové a evakkové dohromady, i kdyby tady strašili ještě sto let.

Celkem náhodou

jsem na YouTube našla svou oblíbenou Jennifer Juniper.

Donovan byl jediný, kdo by ze mne asi, kdybych mohla za bolševika kamkoliv vycestovat udělal pomatenou fanynku, pištící a skákající, škemrající o autogram. Komunisté se ale postarali abych nevytáhla z okupované země obehnané ostnatým drátem paty,  všichni čeští muzikanti, kteří mne svou hudbou zaujali utekli někam za svobodou, zůstal tu z těch zajímavých snad jen Mišík a Richard Müller. A ti se dali jen poslouchat, žádné emoce nevzbuzovali. 

A tak zde dnes je malá nálož chlápka s kytarou, který mi připomíná doby malin nezralých a také to, jak lhostejné mi bylo, co si o mně kdo myslí , s jakým klidem jsem si dělala co jsem chtěla. 

Musím se to znova naučit.

Od rána si zpívám pořád dokola

Drive , neumím to tak dobře jako Michael Stipe, Peter Buck, Mike Mills a Bill Berry, ale slova mi stále bzučí v hlavě, pořád a zase....



Zkuste to také:


Smack, crack, bushwhacked
Tie another one to the racks, baby

Hey kids, rock and roll
Nobody tells you where to go, baby

What if I ride? What if you walk?
What if you rock around the clock?
Tick-tock, tick-tock
What if you did? What if you walk?
What if you tried to get off, baby?

Hey kids, where are you?
Nobody tells you what to do, baby

Hey kids, shake a leg
Maybe you're crazy in the head, baby

Maybe you did, maybe you walked
Maybe you rocked around the clock
Tick-tock, tick-tock
Maybe I ride, maybe you walk
Maybe I drive to get off, baby

Hey kids, shake a leg
Maybe you're crazy in the head, baby

Ollie, ollie
Ollie, ollie, ollie
Ollie, ollie in come free, baby

Hey kids, where are you?
Nobody tells you what to do, baby

Smack, crack, shack-a-lack
Tie another one to your back, baby

Hey kids, rock and roll
Nobody tells you where to go, baby

Maybe you did, maybe you walked
Maybe you rocked around the clock
Tick-tock, tick-tock
Maybe I ride, maybe you walk
Maybe I drive to get off, baby

Hey kids, where are you?
Nobody tells you what to do, baby

Hey kids, rock and roll
Nobody tells you where to go, baby, baby, baby

Dneska nemám náladu něco dlouze psát

tak si švihnu jednu soukromou anketku, na kterou si sama odpovím.
Která je nejlepší?
1. Tahle ?
2. Nebo tato? 
3. Také tu máme ...
4. A dokonce ukulele, což už hraničí s patafyzikou, pokud to ovšem Hammer Floyd nemyslí vážně:))
5. Jedeme dál 
6. Jedna dost sympatická holka


Další víceméně stupidní pokusy včetně Mari Hamady si pro porovnání najděte sami,  nejsem svatokrádežnice.  

Takže: hlasuji pro číslo dvě.

Komplexní prožitek

Proč si kupuji CD?

Rozhodně ne proto, že je to tak správné a poctivé, že bych byla fanynkou OSA či protože neumím nahrát MP3.

Žádné takové prozaické důvody. Činí mi potěšení vlastnit hudbu zabalenou v krabičce s obalem, který nějaký výtvarník dlouze promýšlel, navrhoval, maloval či fotil. Líbí se mi snahy o originalitu, mnohdy úspěšné, které doplní hudbu o vizuální zážitek.

  Baví mne pocit, když vybírám ze stojanu co si pustím, prohlížím obrázky a připomínám si, proč jsem si vlastně zrovna toto album koupila ( tohle jako úplně první vinyl v době, kdy jsem ještě ani neměla gramofon), při jaké příležitosti jsem si ho přehrávala. V éře elpíček jsem měla vypracovaný takový ten filmový glamour pohyb, kdy plynule vysypete  desku z obalu, zatímco si ho prohlížíte, skloníte se nad gramofonem a pečlivě nasadíte jehlu do  drážky, obal stále v ruce, pak chvíle soustředění a první pokývnutí do rytmu.

  V autě mám celou sadu cédéček, z nichž na začátku jízdy vybírám, co pak budu poslepu sázet do přehrávače. Každé z alb má své místo a příležitost, jen výjimečně se spletu a koupím takové, které skončí po prvním přehrání v zadní řadě stojanu, odsouzeno navěky mlčet. Bez hudby si řízení už nedokážu představit, někdy mi duní autem hard rock, jindy něžně prozpěvuje Spirituál kvintet své kánony. Při dlouhých cestách si zpívám spolu s francouzskými šansoniéry, jejichž pětiCD plné toho nejlepšího z žánru stálo někde v samoobsluze  asi padesát korun. Jen vážnou hudbu si nechávám domů, do pohodlí křesla a k šálku čaje.

Existují knihy, které nám dávají víc než jen příběh nebo zábavu, knihy, které už svojí vazbou a ilustracemi povyšují čtení na hru smyslů. Stejně tak hudba, nezbavena svých atributů, dirigentů ve fraku, rockerů v kůži  a country zpěváků s obrovskými klobouky, hudba nesměstnaná do pouhého čísla na maličkém displeji  mp3 přehrávače přináší víc než jen zvuky.

A o to se nechci připravit.

Bojím se, že v dohledné době se tento obor umění ztratí stejně jako chrliče na domech, krajky a šachové figurky z jemného alabastru, vyhrazen jen několika podivínům. 

Koneckonců i umělci  musí z něčeho žít - můj malý příspěvek na jejich nové Ferrari a samozřejmě i  na Lamborghini pro jejich agenta mi s nimi dává pocit sounáležitosti.

Ale kluci...pozor...nekupujte si za to drogy.

Prý byla včera stávka

škoda, že jsem se jí nemohla zúčastnit, určitě to bylo MASO

VIVE LA FRANCE

Vive la France!  
Proč?

      Včera v noci na ČT 2 byl k vidění a hlavně k slyšení  pořad o Edith Piaf. Poslouchala jsem tu malou ženu a slzy se mi draly do očí. Odedávna ji pokládám za nejlepší a nejzajímavější zpěvačku všech dob. Její zpěv byl tak dokonalý, projev lidský a osud typický pro velké umělce, že nedokážu poslouchat jen tak, ač běžně multifunkční musím se zastavit, zavřít oči a jen vnímat tu bouři. 

A tak jsem si uvědomila, jak výrazně do mého života zasáhla Francie prostřednictvím svých umělců. 

     François Villon mne učil milovat poezii, Alfred Jarry bláznit, Molière vnímat divadlo jako zrcadlo světa. Jean-Paul Sartre, složitý a těžký až k zadušení přemýšlet, Stendhal romanticky vzdychat.  Hanušem Jelínkem přeložená sbírka francouzské poezie se mi nikdy neomrzela, Marcela Prousta čtu jako obraz- každé jeho slovo má své barvy a místo, kam bylo přesně zasazeno, překlad dokázal toto kouzlo zachovat. Když posté čtu o jeho matce v šatech slézové barvy, procházím se s ní po pobřeží a vnímám křik racků stejně, jako kdyby mi seděli na rameni.  Pak rackové umlknou a slova se spojí do hlubokých vět. 

Jen kvůli Marcelovi Marceau  jsem si zamilovala pantomimu a chodila pak v Praze na všechna představení beze slov. Francouzský umělecký cirkus obdivuji a je mi líto, že sem do Čech zajíždí umělci tak zřídka.

Henri de Toulouse-Lautrec a vůbec francouzští malíři ne nadarmo pozvedli výtvarné umění o pěkný kus výše, všichni hladoví a všichni zcela v zajetí svých talentů. 

Francouzští herci - neodolatelný Delon, Belmondo i s bílými vlasy úžasný a zábavný, krásná Catherine Deneuve ztělesňující šarm, pikantní Marlène Jobert.  Jean Gabin, hrající úsporně jako náš Hrušínský a stejně tak dobrý. Kdo dál? Ten seznam nemá konce. 

A calvados, vonící a hřejivý. Architektura, která dýchá historií i tradice bořícími nápady. Králové, kteří, ač byli sebebláznivější a sebestřednější nikdy nebudou zapomenuti. 

Francouzská vína a francouzská kuchyně, proslavená mezi labužníky a narozdíl od různých orientálních  pokusů shltat cokoli, co se kdy hýbalo nebo rostlo skutečně člověčí. 

Řeč, která i při rozhovoru dvou účetních o výdajích na čistírnu zní jako vzrušená debata o milování. 

Móda udávající tón celému světu. Vůně a barvy přesně sladěné a vždy zajímavé.  Neexistuje žena, či muž,  kterým  by to, co bylo vymyšleno  ve Francii neslušelo.

Michel Sardou, rebel s tváří anděla, který se nebál připomínat písněmi svým spoluobčanům, jaké dělají chyby.

 A nad vším Edith Piaf jako ztělesnění starého snu o Francii.

     Prosím, pánové Francouzi, vykašlete se na socialismus, jehož ikonou jste se stali, aniž byste tušili jak trapnými cestami se bude ubírat a na tu špatnou repliku Napoleona, co vám nyní vládne  a nechte svět, ať vás zase obdivuje a miluje nebo nenávidí, jen ať se vám nesměje.

DREAMS TO SCREAMS

      Pamatujete na to, co vás děsilo v dětství? Vzpomínáte někdy na ty chvíle, kdy jste se probudili zpocení hrůzou ze stále se opakujícího snu, k šílenství stejného a hrůzného? Netekla v něm krev, neproháněla  se v něm strašidla a přízraky.  Přesto vás děsil k smrti. 

Viděli jste ve snu jakousi kuličku, která se zvětšovala  a  zvětšovala, až vás zcela pohltila, větší než vesmír…a pak se zase scvrkla do maličké kuličky a vše se opakovalo, tisíckrát za noc ve zběsilém rytmu a čím dál rychlejší,  barevné a neodbytné, i v sekundě probuzení dunící ve vaší hlavě?  

Utíkali jste po trámech v podkroví, velkém jako svět? Ohlíželi jste se, abyste zachytili aspoň obrysy toho nebezpečí, které vám hrozilo, ale marně, nic jste nezahlédli?  

Letěli jste krajinou s jistotou, že na konci letu vás čeká něco strašného, přesto jste nedokázali zastavit? 

          Pak jste v dětství prožívali to, co mnozí.  Z podvědomí se vám draly na povrch záchvěvy šílenství.  Tyto sny nelze svést na hormonální bouře, dětské zneužívání nebo jiné trauma, postihují bez příčiny děti ze šťastných rodin, děti, které mají do puberty ještě daleko.  Jsou to noční můry?  Možná.  Co je vlastně noční můra?  Očistný proces , který vám pomůže ráno vyskočit z postele a přežít další náročný dětský den nebo naopak to, co vás paralyzuje a  připomíná vám, jak slabí jsme  my lidé vůči světu?

Proč to vlastně píšu ? Snad jen proto, abyste své děti a svá vnoučata vyslechli, když v noci přijdou s vyděšenýma očima do vaší ložnice  a neodbyli je tradičním : "Co se zdá je sen a teď  mazej do své postele".  Čekají na pohlazení po hlavě a tiché ujištění, že tu jste, abyste je ochránili ve dne i v noci.

Další chycen

        Konečně se podařilo zatknout dalšího srbského válečného zločince, pokud se zrůdě, která vraždila spoluobčany dá říkat válečný zločinec. Podle mne je tento výraz eufemismus, který jen zakrývá pravý stav věci.
Je více než pravděpodobné, že ho Srbové skrývali, neboť pro velkou část tohoto národa je každý, kdo se exponoval ve vraždění sousedů hrdina a národní miláček.
         A jak se ukazuje, tento hrdina je stejně jako jeho kolegové mordýři jen srab, který za své činy nechce nést odpovědnost, nemocná chudinka, která ani nemůže mluvit. V průběhu haagské frašky uslyšíme a přečteme spoustu dojemných informací o jeho chatrném zdraví, něžné duši, psychickém utrpení způsobeném nespravedlivým obviněním. Samozřejmě i to, že je zcela nevinný, zavraždění se pobili sami, vlastně všechny ty mrtvoly v hromadných hrobech jsou ubozí srbští chlapci.  On osobně nikoho jistě nezabil, miluje zvířátka a pěstuje růže.
        Výsledkem bude další vlna nepochopitelné solidarity, která  v Česku doznává až bizarních podob a zejména rusofilní levice představovaná tzv. kavárenskými intelektuály, ve skutečnosti nepříliš inteligentní, o to však agresivnější  partou  fanatických odpůrců všeho, co zavání vlastní zodpovědností a odtržením od diktátorských režimů  bude prskat jak klec plná křečků.

Update: No jestli jsem to neříkala :)  Šlapou jako hodinky.
    

Věra Bílá - díl druhý

Takže co jsme se dozvěděli dnes? Že manžel paní Bílé je skutečně těžce nemocný, třikrát týdně absolvuje dialýzu. Takový člověk  může jen těžko přežívat v holobytě bez teplé vody, bez vybavení. Je to pro něj v podstatě rozsudek smrti. Argument paní Bílé o pozdních platbách - tedy rozhozené cash flow- je logický.



V ČR , která sama o sobě dluží v tuto chvíli pěkných pár peněz , z nichž většina byla použita na naprosté hovadiny a kde papalášská a úřednická břicha vypasená státními penězi v součtu dělají asi milion Bílých, ve státě, kde není možné potrestat ani nehorázného drzouna za zneužívání cizích peněz  a kde si každoročně sociálka půjčuje na konci roku, aby měla na výplatu důchodů je skutečně nejdůležitější vykvartýrovat bábu z garsonky.


Jo kdyby Bílá bílá byla...to by bylo brekotu o sociální soudržnosti.

ZAJÍC KRISHNA ZAJÍC KRISHNA

KRISHNA KRISHNA ZAJÍC ZAJÍC

Po sametovém povstání se najednou objevila nutnost naučit se bleskově alespoň jeden světový jazyk, aby se pro nás hranice opravdu otevřely. Co je platné, že můžeme jezdit kam chceme a kupovat si knížky po libosti třeba v japonštině, když se nedomluvíme s číšníkem, nepřečteme  si návod k použití videa, počítač se svými záhadnými příkazy v angličtině se stává spíš nepřítelem než pomocníkem?

Roky jsme se mořili a mnozí z nás nakonec domořili až k stavu, kdy se domluvíme, přečteme všechno, u filmů nemusíme čekat na dabing. Část Čechů (a Moravanů a Slezanů) se naučila nějaký cizí jazyk velmi dobře. Vpravdě hlavně ti, kteří ho potřebovali v práci, kde začali otročit pro zahraniční kapitalisty. Americký metrosexuál, který přijel z trestu řídit reklamní agenturu do země, o které se domníval, že v ní žijí jakési opice nevynikal trpělivostí a snahou učit se česky. Nejen v Daliborovi nouze probudila netušené schopnosti.

Ti méně nadaní nebo pilní dlouho odolávali, tak dlouho, že jim ujel vlak. Nakupovali si překladatelskou elektroniku, ale brzo poznali, že je k ničemu. Přivítali tedy s nadšením automatické překladače na internetu. Sice se smáli strojovým překladům s příšernými chybami, ale potajmu je využívali. Vlastně je používají dodnes, občas  vidíme neuvěřitelné překlady, vydávané za vlastní. Dnes je u nás asi nejpoužívanější Google překladač. Dává nám vybrat z mnoha jazyků a je podstatně zdařilejší než staré verze. Přesto má problémy s gramatikou i slovosledem a o významu slov ani nemluvím.

Zkusila jsem porovnat klady a zápory.

Klady:

Akutní pomoc při potřebě přeložit jedno konkrétní neznámé slovo. Nikdo z nás nezvládl celou slovní zásobu  řeči, kterou třeba i denně používáme.

Možnost přeložit si text  z jazyka, který vůbec neznáme – např. islandštiny alespoň tak, abychom pochopili základní smysl vět a rozhodli se, zda se textu dále věnovat.

Mnohdy první impulz k předsevzetí naučit se cizí jazyk. Jako příklad dám nedávno mnou zmíněnou srbštinu,  zpočátku mi překladač pomáhal.

Vyrábí komické texty, které bývají zdrojem pobavení, viz titulek.

Zápory:

Podporuje lenost, neb jakžtakž přeloží co se mu předhodí, což mnohému zájemci o text stačí a motivace učit se je potlačena.

Deformuje text do jiného významu, čtenář si může zmotané věty chybně vyložit.

Slibuje nemožné, tedy že přeloží text z rodného jazyka do cizího správně. Chodí mi maily s texty přeloženými pomocí google do angličtiny – je to ostuda.

Rozšiřuje možnosti všemožných milionářů z Afriky, kteří potřebují převést pět set milionů dolarů z dědictví. Dostanete také miliony, stačí,  když jim pošlete několik set tisíc babek jako poplatky.

Automatické překladače by měly být pomocníkem v nouzi nejvyšší, ne důvodem, proč už není třeba se učit.  Čeští  vlastenci jsou velmi špatně jazykově vybavení a školní výuka stojí zpravidla za starou belu.  Osobně vidím existenci překladačů jako dosti významný prvek v mozaice vzdělanosti, jen se nedokážu rozhodnout, zda převažují pozitiva nebo negativa.

PS:  Patriku

Co nás ještě čeká v tomto týdnu?

Saturday Night and Sunday Morning

Smrt

    Kdy jsem si poprvé uvědomila se vší vážností, že smrt je definitivní opuštění? Co mne přivedlo k poznání, jak vlastně smrt působí na lidi?

    Byl rok 1979, já už byla smaltovaným odznakem Sloužím zdraví lidu ozdobená sestřička a smrt jsem znala jak díky profesi, tak i z okolí- z mých prarodičů už nežil nikdo, viděla jsem pár havárek, pána co vykrvácel na ulici. Z televize, knížek a příběhů se řinul nepřetržitý proud mrtvol,  thriller jako druh zábavy slavil svá první vítězství.

A tohle vše mne nechávalo zcela klidnou. Smrt byla všude okolo, ale mne nezajímala, nechápala jsem vůbec, jak moc zasahuje do existence těch, kteří přežijí ty druhé. Na pohřbu své učitelky ze střední jsem brečela, protože byla mladá a hodná a měla malé děti...ale byl to pláč situační, stejně jako v kině. Emoce se zdály silné, jenže to byl jen povrchní pocit, to úmrtí mne ve skutečnosti ani nevyděsilo, ani nezasáhlo.

      Jednoho večera toho roku devětasedmdesát jsem se jen tak  probírala starými magnetofonovými páskami ze školních dob a našla kotouč s mou svého času velmi oblíbenou kapelou- T.Rex v celé své kráse nadupaného glam rocku. 

Najednou mi to všechno došlo. Marc Bolan, člověk  kterého jsem znala i neznala byl už druhý rok mrtvý a já si uvědomovala,  že i kdybych prošla celý svět,  nikde a nikdy ho nepotkám.  Že Bůh nikde neshromažďuje duše nebožtíků. Že byl mladý a veselý a šťastný i zoufalý...a najednou zmizel nejen on, ale i všechny jeho myšlenky, nápady, bolesti. Pfff...něco se ve vesmíru změnilo.   A takhle se to mění každou sekundu, svět je vlastně neuvěřitelná změť zákonitostí, které upachtěně zkoumáme a pořád je nestačíme dohnat a pochopit. Dřív než zformulujeme myšlenku uteče to, co ji vyvolalo kamsi pryč...a už se nevrátí. Čas je největší spojenec smrti. Je to náš nepřítel- když ho potřebujeme tak mizí a když nechceme vzpomínat rychle přicválá a vše nám postaví znova před oči tak, abychom si uvědomili, že je to jen přelud, na který už nikdy nedosáhneme.  Je to jako číst Prousta. Jako se dívat na tající kostku ledu. Jako chuť první cigarety na patře, kterou si připomeneme ve chvíli, kdy procházíme místy, kde jsme si ji kdysi zapálili.  Jako šok z poznání, že někoho už nikdy neuvidíme se smát nebo zpívat. 

Tahle ukázka není ani nejlepší ani nejslavnější, ale je nesmírně vypovídající...ještě se nerozplynula v nicotě jako její protagonista.

Od toho roku už chápu, co je smrt. Každá další, která prošla okolo mne vytrhla v mém srdci kousek masa a nechala ho krvácet...

Paní Lucie Bílá

ne, zpět, paní Věra Bílá se nechce vystěhovat do holobytu. Ani se jí moc nedivím, také bych nechtěla. Dluží jeden nájem. Starosta tvrdí, že:

„To na věci nic nemění,“ uvedl Šmolík. „Říká, že má nemocného manžela a že bychom vše měli ještě přehodnotit. Nemůžeme však dělat výjimky, před lidmi bychom se úplně deklasovali,“ upozornil Šmolík.

 Troufám si tvrdit, že radnice a to všechny v ČR se deklasují dnes a denně. Takový nezávislý audit bytového odboru by jistě byl velmi zajímavý a orosil by smrtelným potem nejedno radniční čelo.

Paní Bílá mi není moc sympatická, romský zpěv mne nebere, bezpochyby je to dlužnice a hráčka a hulí a je tlustá a černá...ale doprdele, když může Sobotka (ČSSD) jen tak bez vysvětlení odpustit daňový dluh- 26 MILIONŮ KORUN hoteliérovi Dvořákovi, příteli přátel, tak by snad jeho stranický kumpán mohl stejnou velkorysost projevit i vůči jiným. Koneckonců romská zpěvačka, která nás proslavila nikoliv mezi ruskou mafií ale na koncertech po celém světě aspoň nešvindluje při golfu.

Paní Bílá je zjevně fixovaná na ten byt - naprosto stejně jako někteří důchodci na Vinohradech, co za ně platí činži stát. A když měřit všem stejně, tak stejně. Daně neplatit, dluhy odpouštět.

Dostanu logo a budu Hogo Fogo

Poctiví farmáři dostanou od Úřadu zvláštní logo. 
Mám jen jednu otázku.
Za kolik?

Je máj, je lásky čas ...

Vy ale zapomeňte na rozkvetlé louky, nový hebký mech na kraji lesa, místečka pod rozkvetlou třešní. Nechte doma piknikové košíky s vínem a krůtím sendvičem. Nejezděte na Karlštejn a nepijte ze studánky. Nečtěte Máchu.

Hajdy do výtahu.

Velikonoce

v podání atheistických Čechů jsou něco tak úděsného, že cítím potřebu připomenout, jak to na světě chodí doopravdy.

Sex, drogy a rock&roll

Aneb Proč jsou Bad Boys tak milovaní.

Nejdřív s dovolením návod ke čtení. Tohle není jen suché psaní, je to stejné jako bývaly v časopisech pro malé děti ty krátké obrázkové příběhy, na které si asi každý pamatuje. Když mělo být ve větě slovo kytička, tak tam skutečně byla místo něj namalovaná pampeliška. Pokud nyní nemáte čas nebo nemáte chuť poslechnout si trochu rocku, věnujte se jiným aktivitám, vraťte se, až budete mít klid. Každé video je vybrané tak, aby bylo součástí textu. Není důležité, kterému stylu dáváte přednost. Nesnažte se otevřít odkaz, zasyčet: ”Tohle znám, jasně, starý fláky, Nohavica byl lepší” a zase zavřít. Pak ani nemá význam, abyste četli dále.

Třaskavé téma, do kterého mohou mluvit úplně všichni. Hudbu totiž má rád snad každý, poslouchá ji, zpívá si v koupelně nebo se učí akordy, někdo sám aktivně vystupuje. Vkus je různý, ale výběr ještě barevnější. Od klasiky přes lidovky, pop, rock až k totálnímu hluku, kde jen autor a interpret rozeznávají tóny a chápou,co to vlastně dělají.

Takže o hudbě psát raději nebudu.
 
Pozor, týká se takřka výhradně USA, Anglie a občas nějakého exota z Finska. Osmdesátá léta, to byla éra  bílých ječících ministrantů a  ne tlustých  rapperů nebo maminčiných mazánků Justinů Youtube. Nu, uznávám, že Mr.Lordi nepatří zrovna do výčtu sexuálních idolů, ale vložená ukázka je skutečný bonbonek, tomu se nedalo odolat. Fakt je, že Mr. Lordi je skoro hezčí v té masce než v přírodním stavu.

Co to vlastně bylo, ta  slavná osmdesátá léta?
  
Hudba 24 hodin denně na plný pecky.
Kůže na kůži
Vztek
Sex pro zapomnění na lásku z dětství
Sex pro zapomnění na dětství bez lásky

Anebo je to prostě jen bavilo:)

Prakticky všechny skutečné rockové hvězdy pokládané za sexuální idoly osmdesátých let minulého století měly androgynní rysy, byly to hezké hubené holčičky v těsné kůži a s okázalým poklopcem v elasťácích, s chraplavým nebo ječivým hlasem, s obscénními gesty používanými zdánlivě bez důvodu, jen jako konverzační metoda. Nebývají špinaví, hloupí, pečlivě si budují image. Je v nich spousta talentu, jsou pracovití a pohánění stále dál, stále hlouběji do svého nitra, které touží roztrhat a navždy v těch cárech zmizet. Jejich excesy nejsou nic jiného než dětské sahání na kamna, pokusy, co ještě jim projde. Nutno říci, že mnoho, ale bohužel ne všechno. S výjimkou skutečných zločinů, ne ptákovin typu rušení nočního klidu nebo nošení alkoholu na palubu letadla by jim mělo být dovoleno to, co běžnému smrtelníkovi ne. No řekněte, je možné zavřít za pitomé dva gramy marjánky a hádku s hospodským něco takového? Není úžasná už ta preciznost ? Platí za tyto výhody svou duší, svou prací, svým tělem a svým uměním. A po pětačtyřicítce nebo tak nějak občas i určitým zesměšněním, pokud nestačí do té doby zemřít. Je to smutný pohled. 

K tomu bez not, ale z duše mi mluví John Aizlewood.


Nebezpečně vypadající nebo se chovající muži byli vždy pro ženy sexuálně přitažliví. Míra přirozené submitivity prověřená tisíciletími (vzpomeňme na toleranci prvních žen pro vláčení za vlasy do jeskyně muže, kdyby to skutečně nechtěly, našly by způsob, jak tuto metodu jednou provždy zarazit) má v přírodě své opodstatnění, ale musí být oslazena a čím lépe než dráždivou touhou? V té se snoubí jak ochranářský instinkt samice (to jsou ta až dětsky křehká těla v drsném ohozu), tak chuť udržet krok s vražedným tempem, které nám dá zapomenout na vše kromě pocitů. Sladké i pálivé, kyselé i hořké. Chceme to všechno. Mužský prvek se stopou ženského elementu (tetování a slovník australského námořníka v kombinaci s dlouhými vlasy a hladkou pokožkou). Je třeba přiznat existenci čisté bisexuality. Máme ji v sobě všichni bez výjimky, muži i ženy, stejně jako stopy fyzična druhého pohlaví.

Anebo nás to prostě jen baví:)

Co splňovalo ve dvacátém století tyto požadavky? Piráti už to nebyli, mušketýři také ne, Černý myslivec byl dávno pod drnem. Hardrockové hvězdy zaplnily prázdné místo na trhu. A nutno říci, že dokonale. Ženy totiž nebývají zamlada hodné holčičky. Jsou to šelmy maskované za kořist. Proto je těžko svedete svou bravurní hrou v šach nebo zbrusu novou pletenou vestou od maminky.

Tak co, poslechli jste si je ? Ti zlí hoši, kteří rozbíjeli hotelové zařízení a přátelili se s lahví whisky, injekční stříkačkou a striptérkami totiž byli bez výjimky muzikanti první kategorie a nepřinesli světu jen sex a drogy, ale hlavně úžasnou hudbu. Co dělali, to uměli dokonale.

Takže to přeci jen je i o hudbě. I proto na rozloučenou jednu z nejlepších.


Chad Hurley, Steve Chen a Jawed Karim jsou adresáty mých díků, bez nich by nebyl internet tím, čím je- zábavnou platformou pro všechny naše běsy.

Rytíři lékařského stavu

Martina Riebauerová, Karel Pacner
vydalo Nakladatelství Brána a.s. v roce 2007
279 stran
269 Kč


Již delší dobu jsem neměla čas zapisovat své recenze oblíbených nebo zajímavých knih, studium mne zcela pohltilo. Nyní se chýlí ke konci a tak trocha oddechu neuškodí.
Nedávno vyšlo 14 portrétů významných českých lékařů a protože mám faktografie o české lékařské obci v oblibě, neodolala jsem a knížku koupila, ač autoři mne dosud nijak zvlášť nezaujali.

Česká lékařská obec mající kořeny v předválečných profesorech nejvyššího věhlasu je zvláštní skupina vzdělanců. Byli a jsou to lidé tak zaujatí svou profesí, že i když někteří by si údajně nechali pro korunu vrtat koleno, v medicíně ctí jako první zájem profesi.

Publikace se věnuje těm, které zná snad každý Čech, první část patří rozhovoru s duchovním otcem titulu Rytíř lékařského stavu Mudr. Jiřím Jedličkou. Jeho strýc Rudolf byl zakladatel známého útočiště tělesně postižených, tzv. Jedličkova ústavu. Otec byl také lékař, chirurg Kamil Jedlička. Tito dva muži určili kariéru Jiřího a také mu vštípili úctu nejen k profesi, ale i k osobnostem výrazně zasahujícím do historie lékařství u nás. Vlastně nejen u nás, nejeden z našich lékařů byl vysoce hodnocen i ve světě, kam se bohužel po druhé světové válce málokdo z nich dostal. Cestu do světa měli otevřenou spíše kariérní komunisté než skuteční odborníci.

Titul Rytíř lékařského stavu vymyslel právě MUDr Jiří Jedlička a byl to počin chvályhodný, neboť propagace skvělých lékařů prospěje národu více než nejeden lék. MUDr Jedlička je také jedním ze šesti lékařů, kteří po roce 1989 zakládali Lékařskou komoru - jaký názor na její počiny má dnes, to si netroufám odhadovat.

A nyní již k slovutným lékařům, jejichž portréty můžeme v knize najít:

Prvním je Rytíř roku 1996, profesor MUDr Antonín Fingerland, DrSc, patolog vzácného charakteru, který se proslavil v odborných kruzích mimo jiné i svým posměchem směřovaným proti šílené Lepešinské. Po problémech, které nastaly ( byl kvůli babě vyloučen z Vojenské lékařské akademie) se ho ujal známý profesor MUDr Heřman Šikl v Praze.
Přednášky profesora Fingerlanda, které měl ještě v době, kdy mu bylo hodně přes 90 let byly prý velmi cenné a oblíbené. Byl náruživým odpůrcem kouření, což není vzhledem k počtu zčernalých plic, které viděl na vlastní oči žádný div.
Na klinice v Hradci Králové pracoval neuvěřitelných 70 let.


Druhým Rytířem je profesor MUDr Jiří Syllaba, DrSc .
Jeho kariéru snad ani není třeba připomínat. V knize jsou zachyceny zajímavé okamžiky jeho osobního osudu i profesního působení a dotváří obrázek, který jsme si mohli udělat z dřívější literatury.
Jeho statečnost za druhé světové války byla pověstná, má maminka byla mezi těmi, kteří jeli hned po osvobození pomáhat do Terezína likvidovat epidemii skvrnitého tyfu a tak doma došlo i na vyprávění o Dr. Syllabovi přímo "ze života".

Třetí Rytíř nesl jméno profesor MUDr Miloš Štejfa
S hanbou přiznávám, že mi jméno zakladatele brněnské kardiologické školy bylo ještě nedávno zcela neznámo. Jako mnohý zdatný lékař pocházel z rodiny, kde se medicína uchytila již dávno, jeho otec byl internista.
Zaujala mne zmínka profesora MUDr Josefa Marka, který prohlásil:" S profesorem Štejfou jsem se seznámil na zakládajícím sjezdu České lékařské komory. Vážným a důstojným krokem procházel mezi aplaudujícími delegáty na tribunu po svém zvolení prvním prezidentem. "To je absolutně ten správný typ člověka, který má být prezidentem," šeptali si delegáti mezi sebou kolem mne. Nepochybně byl. Vím to bezpečně, mohl jsem s ním celý rok těsně spolupracovat. Moudrý, rozvážný, s velkým rozhledem. Ale nebyl populista. Nechtěl, aby se lékařská komora stala další odborovou lékařskou organizací, ale aby se postarala o vysokou erudici našich lékařů a nedovolila u nich lajdácké přehmaty. A sám šel jako internista a kardiolog těmto požadavkům svým osobním příkladem".

Čtvtý Rytíř byl generál v.v.primář MUDr Josef Hercz . Co říci o člověku, který prožil Tobrúk, obléhání Dunkerque ? Sami si přečtěte, co o tom vypráví.
Po návratu pracoval celý život na Bulovce jako chirurg a do důchodu šel v pětasedmdesáti, jako ostatně většina profesorů, tito lidé, mající svou práci za povolání se na odpočinek nehrnou.
Traumatologie ho fascinovala a proslavil se slušným jednáním na operačním sále, což není zrovna pravidlem.

Pátý slavný lékař je profesor MUDr Josef Marek, DrSc
Profesor Marek má u svého portrétu nadpis Hodný pan doktor. To ho snad nejlépe vystihuje jako člověka, ale jako lékař byl kapacita v oboru interního lékařství. Byl jak se říká, workoholik, z práce odjížděl za tmy a ráno již pospíchal zpátky na kliniku ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Při rozhodování o své profesi si vybral medicínu víeméně náhodně, oddal se jí ale úplně a jeho práce "Růstový hormon, somatomediny a prolaktin v klinice" byla prý velmi hodnotná, ovšem na titul profesora si jako nestranník musel počkat až do roku 1990.
V roce 2001 se stal šéfem České endokrinologické společnosti a nebyla to pouze formální odměna za celoživotní dílo.

Šestý, profesor MUDr Václav Vojtěch Tošovský, DrSc
Pediatr s praxí ze stipendijního pobytu v USA v roce 1947 dokázal svými znalostmi zachránit mnoho dětských životů, jeho konzervativní metody léčení úrazů musel prosazovat přes velký odpor kolegů, nakonec ale byly uznány a používány v praxi.



Sedmý Rytíř, tentokrát z roku 1999 byl legendární chirurg, guru instrumentářek nejen českých, profesor MUDr Bohuslav Niederle, DrSc.
Poslední universální chirurg, vyhnaný na sklonku kariéry z místa přednosty kliniky v Motole kolegou komunistickým udavačem a nahrazený typickým nomenklaturním kádrem je zjev ve světě nejen lékařů, ale i chirurgických instrumentářek naprosto výjimečný. Byl jediný, který sepsal učebnici Práce sestry na operačním sále, bohatě ilustrovaný manuál dodnes nebyl svou názorností a výkladem překonán. Snad jen doc. Ivan Kawaciuk se věnoval s takovým zápalem odborné výuce sester na operačních sálech . Profesor Niederle ze slavného rodu, kde se vyskytovaly takové kapacity jako Jindřich, zakladatel moderní české filologie, Lubor Niederle, který byl prvním českým profesorem antropologie a etnologie na Karlově universitě, zakladatelem Státního archeologického ústavu a jehož jedenáctisvazkové Slovanské starožitnosti patří k nejvýznamnějším dílům o Slovanech a dokonce i jeden egyptolog, ovšem ne takový jako od Amise, ale skutečný badatel.
Bohuslav Niederle vystudoval medicínu v době, kdy se Karlova universita hemžila slovutnými postavami české lékařské vědy a tento dar dokázal zúročit ve svém profesním životě tak, že na něj dodnes vzpomínají s úctou i strachem jeho asistenti, dnes už také profesoři. Byl všestranným operatérem, statečným člověkem za války, kdy vzdoroval nacistické kuratele s odvahou a klidem. Jeho odborné články, knihy a přednášky byly lahůdkou pro lékaře i střední personál.

Osmým rytířem je profesor MUDr Zdeněk Mařatka, DrSc

Devátý je plukovník v.v.MUDr Karel A. Macháček

Desátý v pořadí je docent MUDr Zdeněk Ježek, DrSc

Následuje dosud jediná Rytířka lékařského stavu, profesorka MUDr Radana Königová, PhD.

Další jméno v seznamu patří profesorovi MUDr Otovi Gregorovi, DrSc

Třináctý Rytíř je profesor MUDr Ctirad John, DrSc

Poslední v řadě, ne však významem je profesor MUDr Ivan Karel, DrSc.


Jelikož jsem knihu dříve než jsem dopsala tyto řádky darovala svému praktickému lékaři jako projev obdivu k jeho profesionalitě, několik rytířů jsem odbyla jen jmény. Nepochybuji však, že zájemce o historii medicíny si publikaci koupí a vše dočtou.


Technická: pěkná drobná knížka kvalitně svázána, decentní tisk
Místo v knihovně: již žádné, ale možná si ji koupím ještě jednou

Heraldická ročenka 2005

vydala: Heraldická společnost v Praze


Tuto publikaci předkládám čtenáři jako ukázku periodika, které je pro zájemce o heraldiku nepostradatelným pomocníkem.

Do Heraldické společnosti v Praze jsem vstoupila v letech osmdesátých, kdy jsem se rozhodla vypracovat rodokmen naší rodiny. Tehdy mne spolek starých pánů přijal mezi sebe bez jakéhokoliv údivu, ač jsem byla široko daleko jediná, komu nebylo nejméně šedesát a kdo nebyl muž. Chodila jsem na přednášky, které se konaly v Pražské vodárně v Podolí a studovala dostupnou literaturu. Dokonce jsem si dělala kartotéky erbů s neuměle kreslenými obrázky. Brzy jsem pochopila, že na vlastní rodokmen si počkám, dokud nebudu v důchodu, objíždění matrik včetně výjezdů do zahraničí nebylo pro pracujícího člověka časově únosné. Přesto jsem absolvovala několik kursů praktické genealogie a po večerech studovala, abych se alespoň přiblížila znalostem svých starších kolegů, vesměs profesionálních historiků. To se mi sice nepodařilo, přesto můj zájem o heraldiku a genealogii přetrval až do dnešních dnů. V té dávné době byla Heraldická ročenka jen nesvázaný sešitek. Nyní už je Ročenka lepená, v úhledných deskách, s průměrně 200 stranami nabitými informacemi, obrázky a popisy. Práce na Ročence trvá dlouho a výsledkem je velmi kvalitní studijní materiál, nad kterým strávíte nejednu přemýšlivou hodinu.

Obsah:

Jan Loch se věnuje popisu heraldických památek v kostele sv. Jindřicha a Kunhuty v Praze. Tento kostel se nachází v Jindřišské ulici a patří k nejstarším církevním stavbám Nového města pražského. 53 heraldických památek je zastoupeno zejména náhrobními kameny, dále malbami a heraldické motivy najdeme dokonce na vitrážích a na zvonici ( tzv.Jindřišská věž). Některé desky se nacházejí v Lapidáriu Národního muzea. Autor popisuje všechny památky, přesně lokalizuje umístění náhrobníků či vyobrazení, koho se týká, přidává krátkou a výstižnou charakteristiku rodu, zdroje z kterých čerpal ( takže je možné v případě zájmu dále studovat prameny, aniž by badatel musel nejdřív shánět adresy matrik a dělat si vlastní rejstříky) a stručný popis vyobrazení. Následuje vyobrazení, foto a přepis textu na náhrobnících. Nejednu z památek již poničil zub času tak, že jsou skoro nečitelné a jejich popis bude možná za několik desítek let jediné, co nám přiblíží část pražské historie v osobách šlechticů a měšťanů dost bohatých nebo významných, aby si zasloužili více než jen místo na hřbitově.
Zpracování tématu je velmi dobré a informace zajímavé.

Dalším tématem Ročenky 2005 jsou Gothajské almanachy jako heraldický pramen. Článek napsal Vladimír Pouzar a jak je zvykem, následuje podrobný rejstřík použité literatury a poznámky k textu. Ilustrace tentokrát zastoupily dvě strany almanachu z roku 1848.

Článek Jana Županiče Zdarma nebo za peníze? Šlechtické tituly a jejich udílení v Rakousku-Uhersku se podrobně zabývá problematikou udílení šlechtických titulů. Nechybí tabulky, přehledy a velmi dobře zpracované poznámky. Autor není zrovna nejlepší spisovatel, takže je třeba přenést se s tolerancí přes některé formulace.

Zde použiji výňatek z článku jako příklad:
Poslední skupinu šlechticů, kteří po pádu monarchie zůstali bez diplomu, tvoří nositelé řádu Marie Terezie. Ze zákona jim automaticky náležel dědičný šlechtický titul a na požádání mohli podle statut řádu dosáhnout prostřednictvím listiny baronátu. Během první světové války ale došlo k porušení mnoha zvyklostí, m.j. i této poslední. Karel I. totiž sám, nejvyšším rozhodnutím a tedy bez vydání diplomu povýšil do stavu svobodných pánů celou řadu nositelů řádů a to bez toho, aniž by o to sami požádali. V případě, že tyto osoby obdržely baronát nachází se jejich složka ve šlechtickém archivu c.k. ministerstva vnitra, které dostalo jejich spis k vyřízení a mělo se postarat o expedici příslušné listiny. Pokud ovšem nositelé řádu do stavu svobodných povýšeni nebyli, což platí pro všechny jedince vyznamenané po roce 1918, náleželo jim jen prosté šlechtictví. Jejich materiály se pak v archívu ministerstva nenacházejí, ale jsou součástí v archivu vojenského řádu Marie Terezie.

Příspěvek Litoměřičtí biskupové a jejich znaky od Pavla R. Pokorného je reakcí na ohlasy příspěvku o znacích pražských arcibiskupů v předchozí ročence. Přílohou jsou vyobrazení znaků. Velmi zajímavé a poučné shrnutí.

Poslední, nejrozsáhlejší článek je z pera Stanislava Hošťálka a věnuje se heraldice v době Přemysla Otakara I. Přibližuje nám čtivě dobu vlády Přemysla Otakara I. a Václava I. Následuje popis rodů a jejich erbů podle lokalit v Čechách. Například v Severních Čechách jsou to Hroznatovci, Hrabišici, Milhostici, Sulislavici, páni z Žirotína a potomci Vršovců. Tento popis je však jen krátkým doplňkem k srdci článku.

Závěr ročenky tvoří zprávy z Heraldické společnosti a přehledná anotace starších heraldických ročenek včetně ceny a kontaktu, kde je lze koupit.

Protože běžný čtenář nezajímající se o heraldiku soustavně vůbec neví, že Ročenky vychází, je tato "recenze" spíše upozorněním na aktivity, které v Čechách probíhají víceméně bez zájmu veřejnosti. Česká republika je proslavená svými historickými památkami a je škoda, že jen málokdo se věnuje tomu, co neodmyslitelně k slavným i méně známým českým a moravským hradům a zámkům patří.

Technická: lepená publikace na pěkném bílém papíře, kvalitní tisk i vyobrazení.
Místo v mé knihovně: přední řada oddílu historie

Kdyby snad někoho zaujala heraldika více: Česká heraldická společnost

Velká kniha manažerských dovedností

Ros Jay, Richard Templar
nakl. Grada
509 stran
cena: 590.- Kč


Možná se po přečtení recenze bude čtenář tohoto blogu divit, proč píši s velkým nadšením o knize, která je jen jednou z mnoha. Zejména někteří "vedoucí" budou přesvědčeni, že se nemusí s radami kdovíjakých cizinců zdržovat.


Jsou lidé, kteří proplouvají profesním životem lehce a intuitivně dělají správné věci ve správný čas. Jsou přirozeně autoritativní a přesto citliví, dovedou hospodařit s časem, pečlivost a účelnost jim není cizí. Přiznejme si, že takových jedinců není mnoho. My ostatní se bez teoretické přípravy neobejdeme, nechceme-li dělat fatální chyby.

Za posledních patnáct let jsem přečetla nespočetné množství podobných příruček. Rady jak se stát snadno a rychle manažerem obrovského podniku. Populární kuchařky typu Co dělat, když vás povýší . Time management v kostce. Vysoce odborné psychologické rozbory profesního chování i nepoužitelná dílka amatérů, kteří chtěli jen rychle zbohatnout sepsáním stokrát omletých pouček, ač sami neřídili v životě ani čistírnu. Některé publikace byly obsáhlé a nudné, plné tabulek a citací. Po přečtení stovky stran z jiných knih jste sice věděli co říkal Ogilvy své asistentce, když mu zašantročila storyboard, ale nic víc.

Velká kniha manažerských dovedností je něco jiného. Příjemně mne překvapila obsahem i formou. První opravdu užitečná kuchařka, která se mi dostala do rukou. 500 stran nabitých jasně formulovanými radami, které stačí v určité situaci přečíst a můžete nastoupit k řešení problému a být si jisti že zvítězíte. Účelné jednání se stane už navždy přirozenou součástí vaší práce.

Kniha je rozdělena do tří částí.

První se jmenuje Dobře připravený manažer a obsahuje kapitoly: Výběrový pohovor, Hodnocení pracovníků, Obtížně zvládnutelní lidé, Disciplinární řízení, Nový zaměstanec, Koučování.

Druhá je Dobře připravený lídr a dočtete se v ní o týmových poradách, projektech a rozhodování.

Ve třetí s názvem Dobře připravený vykonavatel pak jsou ke čtení kapitoly Rozpočet,
Prezentace, Tvorba návrhů, Vyjednávání a Přetížení prací.

Každá kapitola obsahuje krátký úvod s nastíněním situace, cílů, rizik. Následují rady, jak nejlépe zpracovat přípravu, samotný úkol a zhodnocení. Poslední dvě strany každé kapitoly pak radí, jak si počínat, pokud máte na přípravu jen jeden den a co dělat, musíte-li se poprat s řešením už za hodinu.

Text je proložen krátkými Dobrými radami , velmi užitečnými poznámkami. Některé rady zkušenému managerovi připadají zbytečné, například ta o uchovávání kopií. Ale z praxe vím, že jen málokdo opravdu systematicky pracuje s dokumenty. Ten, kdo nemá příliš velkou zkušenost a je zahlcen novými úkoly, má tendenci vypustit to nudné a zdánlivě příliš puntičkářské, následky však bývají někdy skutečně katastrofální. Takže i tyto drobné rady stojí za připomenutí. Další poznámky, třeba o drobnostech, které ulehčí novému zaměstnanci sžití s novým prostředím vypadají, že se hodí spíše pro asistenta, ale i ten musí být veden a kontrolován. Kým jiným, než věci znalým manažerem. To, že vedoucí osobně nenakupuje nové kancelářské potřeby neznamená, že by neměl vědět, jak má vypadat pracovní stůl pro nového zaměstnance.
Tyto Dobré rady jsou chytrým a užitečným zpestřením knihy. Dokonce graficky (v šedém pozadí) šikovně rozdělují text a ulehčují čtení.

Na konci každého oddílu pak je Miniprůvodce rychlé přípravy .


Kniha není ukecaná, rádobyvtipná ani nás nezahlcuje přemírou zbytečných informací. Rychle a účinně vede čtenáře, takže po přečtení máte oprávněný pocit, že příště už budete vědět, jak si v podobné situaci poradit.
Navíc doporučení nejsou použitelná jen pro zahraniční společnosti s jinou kulturou práce, ale i pro české prostředí a pokud by se jimi řídili vedoucí pracovníci a úředníci, vedlo by to ke všeobecné spokojenosti a zkvalitnění práce všech.



Krátká ukázka z kapitoly Výběrový pohovor

"Testy
Existuje spousta psychometrických testů a testů inteligence či schopností, které mnohé organizace rády používají. Nedělejte je však jen pro zábavu a využívejte je pouze tehdy, když máte dojem, že by mohly vrhnout žádoucí světlo na uchazeče o místo, pro kterého se chcete rozhodnout. Mějte na paměti, že všechny tyto testy mají své omezení a nemusí se v nich poznat nějaká silná kladná nebo záporná vlastnost nebo schopnost, která přesahuje jejich rámec. Používejte je pouze jako dodatečný zdroj na podporu vašeho rozhodnutí, ale nepřikládejte jim přehnaný význam.
Mohu-li vám poskytnout obecně platnou radu, nechte projít testem všechny uchazeče, pokud se pro to rozhodnete, ale podívejte se na výsledky až po pohovorech a poté, co jste si udělali ke všem uchazečům poznámky nebo jste jim přidělili body. Znamená to, že použijete výsledky testu jen jako pomocné hledisko k závěrům, které jste již učinili - což je rozumný přístup.
Další skutečnosti: Při vašem konečném rozhodnutí jsou důležité dva faktory, které byste měli brát v úvahu. Prvním z nich je nebezpečí, že budete posuzovat uchazeče zaujatě. Všichni se takovými soudy někdy proviňujeme. Můžeme se například domnívat, že lidé by měli být ctižádostiví a ostýchavost je handicapem.
Jsou to však jen naše názory a mnohé z nich jsou neopodstatněné. Jste nějací a dáváte přednost společnosti lidí, kteří jsou jako vy. Ale různá pracovní místa mají různé požadavky. Existuje například oblíbený názor, že dobrá věc je umět pracovat v týmu. Chcete-li však, aby někdo pracoval jako návrhář a trávil celé dny o samotě v grafickém ateliéru, pak člověk se sklony k týmové práci by měl být tím posledním, kterého chcete. Pociťoval by frustraci a osamělost a pravděpodobně by vám brzo odešel někam , kde by mohl pracovat v kolektivu.
Vyhýbejte se proto subjektivním soudům tohoto druhu.
Dobrá rada: Ušetříte čas, snižte náklady
Téměř bez výjimek ( výjimkou jsou testy schopností přímo se týkajících daného místa) se můžete vzdát myšlenky na jakékoliv testy, pokud vás tlačí čas, přestože mohou patřit ve vaší společnosti k běžné praxi. Jejich vypovídací hodnota často neospravedlńuje promarněný čas a prostředky.


Technická: pevná omyvatelná vazba, poměrně kvalitní papír, dobré grafické rozvržení. Český překlad by mohl být lépe zpracován.
Místo v mé knihovně : psací stůl