Tento zvyk se objevil poprvé v desátém století našeho letopočtu, kdy krásná konkubína v touze potěšit diváka něčím novým ovázala stuhami svá drobná chodidla tak, aby měly její nohy tvar lotosu a pak tančila před hosty svého pána. Půvab dívky, která se vznášela na droboučkých nožkách šlechtice tak okouzlil, že nešetřili chválou a vyžadovali tento tanec častěji a častěji. Sláva tanečnice se rozšířila a další ženy ji začaly napodobovat. Protože malá nožka, tajemně vykukující z kamaší působila jakousi sexuální silou na muže a zvyšovala šance na vdavky, začaly si podvazovat chodidla čínské ženy ve městech i na vesnicích, aby se staly žádoucími pro případného ženicha. Ve staré Číně se dívky vdávaly dosti brzo a tak netrvalo mnoho let, než matky dívek napadlo připravovat už čtyřletá děvčátka na vdavky nejen výchovou, ale i úpravou zjevu, v Číně právě chodidel.
Věk, kdy byly dívky podrobeny proceduře se různil, v některých vesnicích či oblastech se začínalo už okolo čtyř až šesti let, jinde po desátém roku věku. Každá dívka, která před sebou neměla už od narození pro svou chudobu jasně určenou nepříjemnou kariéru služky musela poslechnout a prožít si několikaletá muka podvazování. Do smrti pak musela mít neustále nohy v obvazech, jinak by si volná chodidla nenávratně poškodila a nemohla by vůbec chodit. V některých oblastech na jihu si dívky podvazovaly chodidla ne tak krutě, začaly několik let před svatbou a po svatbě pak postupně svá chodidla uvolňovaly, takže neměly kosti polámané, jen zdeformované tlakem.
Nohy svým dcerám podvazovaly výhradně ženy, muž neměl právo se na nohy žen ani podívat, samozřejmě s výjimkou manžela. Ale i ten jen málokdy zahlédl obnažené nohy své ženy a laskání drobných chodidel údajně patřilo k mnohem důvěrnějšímu jednání než pohlavní styk. Technika podvazování nohou malých dívek se krajově nelišila. Matky několik let připravovaly látkové obvazy, několikametrové pruhy barvené látky, kterou samy tkaly. Také šily zásobu bot různých velikostí. Každá dívka se už jako malá učila šít i boty, v době svatby musela mít veškerou výbavu hotovou, po celý život se už žádné další šaty, boty nešily ani nekupovaly a to ani v bohatších rodinách na vesnici.
Dívka několik měsíců dodržovala zvláštní dietu, jedla vařené červené fazole, které měly údajně změkčit dětské kosti. Před začátkem podvazování matka a další ženy z rodiny obětovaly drobounké vyšívané střevíčky bohyni Kuan-Jin. Podvazování se zahajovalo v měsíci, který určil pozvaný věštec. Nejdříve si dívka musela vykoupat nohy v odvaru různých bylin, pak jí matka ostříhala co nejvíce nehty a začala jí lehce naškrobenými obinadly, předem namočenými v odvaru ovazovat nohy. Začínalo se na nártu, pokračovalo k palci, který jediný zůstával rovný, ostatní prsty byly ohnuty pod chodidlo a pevně přitaženy. Více než metrovým obvazem se pak noha až ke kotníku pevně ovinula klasovým způsobem, pata se stahovala k přední části nohy. Jak obinadlo usychalo, ještě se látka stáhla a více zpevnila nohy. Poté byla dívka přinucena chodit po místnosti sem a tam, bez ohledu na bolesti. Každé tři čtyři dny obvazy odmočila v horkém odvaru, matka jí pak ořezala odumřelou kůži, puchýře, ošetřila zhnisané rány a znova nohy ovázala. Botky se používaly menší a menší, měnily se vždy po několika měsících. Přibližně po měsíci popraskaly namáhané a změklé kosti v prstech a nártech. Ani to nebyl důvod k odpočinku, děvče, které trávilo veškerý čas v domě muselo stále chodit sem a tam, aby se chodidla správně zformovala. Celá tato hrůza trvala několik let, po přibližně dvou letech dívka poprvé vyšla ven, i když byla schopna ujít sotva pár krůčků. Ostatně, to se nezměnilo až do její smrti.
Existovalo sedm zásad pro krásná chodidla, ten zrůdný čínský symbol sexuální přitažlivosti, pro zlaté lotosy: chodidlo muselo být jemné, úzké, špičaté, malé, voňavé a hebké, nárt klenutý. Palec byl jediný volný prst, prý byl nejvíce zatěžován při chůzi. I když podle tohoto videa ( 0:50) se zdá, že naopak pata nesla váhu celého těla. Bohužel, fotografie, které je možno najít na internetu nám ukazují, že takové chodidlo bylo zpravidla spíš ohavně otlačené a vypadalo jako bolavé kopýtko. Píše se, že mnohá dívka zemřela na infekci dřív, než se jí stačila z chodidel stát drobná ozdoba. Protože k těžkému hnisání při odumírání tkáně docházelo pokaždé, bez výjimky, není divu, že oslabené, často podvyživené malé dívky jen těžko odolávaly sepsi. V zemi, kde život dítěte ženského pohlaví neměl nikdy žádnou cenu si s tím nikdo asi hlavu nedělal. Výhody převážily rizika.
Která měla štěstí a vše ve zdraví přežila, mohla se těšit na dobrého ženicha. Samozřejmě, čím nožka menší, tím byly šance vyšší. Ideální zlatý lotos měřil sedm centimetrů a dohazovačka pak měla možnost dívku nabídnout i těm nejbohatším ženichům. Taková partie byla vykoupena lety bolesti a celoživotními potížemi, žena se málokdy obešla bez pomoci služky, běžné domácí práce se stávaly těžkou dřinou, s polochromýma nohama i jen uvařit a obstarat děti je pro nás dnes nepředstavitelná potíž.
Dívka se přestálým utrpením nejen stávala krásnější v očích mužů, ale dokazovala tím i svou poslušnost, odvahu, trpělivost a cílevědomost. Vlastnoručně ušitými střevíčky ukazovala nové rodině svou dovednost v domácnosti, schopnost přetrpět podvazování naznačovala, že žena bude ochotná snášet bolesti častých porodů.
Tato šílená praxe v Číně trvala takřka TISÍC let. Až ke konci devatenáctého století císař zakázal podvazování chodidel a ještě nedávno bylo možno vidět stařenky s hůlkou, obuté v droboučkých, saténových střevíčkách a kamaších.
Naše pramáti se v Evropě stahovaly korzety, v Africe si vytahovaly hliněnými disky rty, uši, dodnes podstupují obřízku, v Asii si ženy natahovaly krk kovovými obručemi....a já, sedící v džínách a tenkém tričku, obutá v pohodlných sandálcích se skláním před utrpením všech těchto žen. Vypadá to dnes jako jejich hloupost, ale byla to hlavně neuvěřitelná obětavost ve snaze pokračovat v základní linii života na zemi - udržení rodu.
(Volně převyprávěné informace z knihy Tajemství hedvábného vějíře od Lisy See a ze specializovaných blogů o historii a módě).
Kniha s názvem evokujícím červenou knihovnu je ve skutečnosti výborný, střízlivý, ale poutavý román, napsaný na základě ověřených a přímo u zdroje získaných informací. Na internetu jsem také našla vyprávění skupiny čínských žen, narozených na konci devatenáctého století a jejich vzpomínky osvědčují informace, které přináší zmíněná kniha. Rozhodně to není čtení jen pro ženy.
