Ošklivá, divně zpívá, cigoška.
To všechno se může člověk dočíst v komentářích
na českých webech vždy, když se, nutno podotknout že zcela výjimečně objeví
nějaká zpráva o naší v současné době spolu s Peckovou asi nejsvětovější zpěvačce a muzikantce, nenápadné
osůbce, které nemusí kupovat koncert v Carnegie Hall manžel k narozeninám.
Je tam totiž každý rok zvána proslulými muzikanty.
Je o něco mladší než já, ale dokázala toho
nezměrně více. Před lety si prý uvědomila, že potřebuje ve svém životě řád a
práci, aby mohla žít spokojeně. U takové umělecké, nespoutané duše dost
zvláštní, ale hra na housle vyžaduje kromě nadání velkou píli, trpělivost, odříkání. Syn houslisty Kawaciuka, s kterým jsem několik let pracovala tvrdil,
že k houslím patří šachy. Uvažovala jsem proč, možná jsem na to
díky vyjádření Ivy přišla. I šachista musí být nejen nadaný, ale také trpělivý
a musí se umět ovládat, potlačovat své vnitřní běsy, aby ho nic nerušilo v tom
dokonalém soustředění mozkových buněk, z kterého pak vyjde bravurní partie. Asi
je to logický vývoj, Bittová je z rodiny, kde housle měly svou
nezastupitelnou úlohu. Denní dlouhé cvičení, zúročené pak bravurním koncertem, u kterého posluchači brečí dojetím, usmívají se jakýmsi sděleným štěstím a
spoluprožívají tu divokost, která je podstatou Ivy Bittové... dokáže bezesporu
vytáhnout city na světlo Boží a podělit se o ně.
Žije už několik let v USA a je spokojená, pracuje i odpočívá v blízkosti přírody – v jejím českém bydlišti se z
poklidného městyse stávalo rychle hlučné, silnicemi vyzdobené místo. Kdo by o to
stál, notabene když nahrával každou chvíli za oceánem?
Každý z nás nemůže odjet do Států, aby zas
uslyšel ráno zpívat ptáky. Nebo nechce. Mohli bychom ale, na to netřeba
někam jezdit, umět postavit se developerskému běsnění, nadvládě proklatého
Ředitelství silnic a dálnic a hlavně tomu slavnému Ministerstvu pro místní
rozvoj, pod jehož vedením se ze země mlékem a strdím ( co to sakra je?)
oplývající stala zoologická zahrada, kde se smí chodit jen po betonových
cestičkách mezi betonovými zdmi a klecemi.
No nic, zpět k tématu. Každý z nás umí
něco výborně, zabývá se něčím, co těší jeho srdce a když máme štěstí, tak i ty
okolo. Každý z nás má sílu změnit svět, i když třeba je jen tím slavným motýlím
křídlem. Nebo alespoň sebe tak, aby nežil nadarmo.
Neposlouchám Ivu Bittovou moc často, víte, že
jsem spíš vyznavač hard rocku, gregoriánských chorálů, irské hospodské muziky a
klezmeru, přesto ji nezměrně obdivuji. Pro její způsob
života, pro její skromnost, klid a pevnou vůli. Pro ten
nenápadný půvab, který z ní vyzařuje. Pro práci, kterou odvádí. Jen občas
přemýšlím, kolik bílých Čechů se nad ní ofrňuje jen proto, že je
"jiná"...a není mi z toho veselo.
