Proč?
Včera v noci na ČT 2 byl k vidění a hlavně k slyšení pořad o Edith Piaf. Poslouchala jsem tu malou ženu a slzy se mi draly do očí. Odedávna ji pokládám za nejlepší a nejzajímavější zpěvačku všech dob. Její zpěv byl tak dokonalý, projev lidský a osud typický pro velké umělce, že nedokážu poslouchat jen tak, ač běžně multifunkční musím se zastavit, zavřít oči a jen vnímat tu bouři.
A tak jsem si uvědomila, jak výrazně do mého života zasáhla Francie prostřednictvím svých umělců.
François Villon mne učil milovat poezii, Alfred Jarry bláznit, Molière vnímat divadlo jako zrcadlo světa. Jean-Paul Sartre, složitý a těžký až k zadušení přemýšlet, Stendhal romanticky vzdychat. Hanušem Jelínkem přeložená sbírka francouzské poezie se mi nikdy neomrzela, Marcela Prousta čtu jako obraz- každé jeho slovo má své barvy a místo, kam bylo přesně zasazeno, překlad dokázal toto kouzlo zachovat. Když posté čtu o jeho matce v šatech slézové barvy, procházím se s ní po pobřeží a vnímám křik racků stejně, jako kdyby mi seděli na rameni. Pak rackové umlknou a slova se spojí do hlubokých vět.
Jen kvůli Marcelovi Marceau jsem si zamilovala pantomimu a chodila pak v Praze na všechna představení beze slov. Francouzský umělecký cirkus obdivuji a je mi líto, že sem do Čech zajíždí umělci tak zřídka.
Henri de Toulouse-Lautrec a vůbec francouzští malíři ne nadarmo pozvedli výtvarné umění o pěkný kus výše, všichni hladoví a všichni zcela v zajetí svých talentů.
Francouzští herci - neodolatelný Delon, Belmondo i s bílými vlasy úžasný a zábavný, krásná Catherine Deneuve ztělesňující šarm, pikantní Marlène Jobert. Jean Gabin, hrající úsporně jako náš Hrušínský a stejně tak dobrý. Kdo dál? Ten seznam nemá konce.
A calvados, vonící a hřejivý. Architektura, která dýchá historií i tradice bořícími nápady. Králové, kteří, ač byli sebebláznivější a sebestřednější nikdy nebudou zapomenuti.
Francouzská vína a francouzská kuchyně, proslavená mezi labužníky a narozdíl od různých orientálních pokusů shltat cokoli, co se kdy hýbalo nebo rostlo skutečně člověčí.
Řeč, která i při rozhovoru dvou účetních o výdajích na čistírnu zní jako vzrušená debata o milování.
Móda udávající tón celému světu. Vůně a barvy přesně sladěné a vždy zajímavé. Neexistuje žena, či muž, kterým by to, co bylo vymyšleno ve Francii neslušelo.
Michel Sardou, rebel s tváří anděla, který se nebál připomínat písněmi svým spoluobčanům, jaké dělají chyby.
A nad vším Edith Piaf jako ztělesnění starého snu o Francii.
Prosím, pánové Francouzi, vykašlete se na socialismus, jehož ikonou jste se stali, aniž byste tušili jak trapnými cestami se bude ubírat a na tu špatnou repliku Napoleona, co vám nyní vládne a nechte svět, ať vás zase obdivuje a miluje nebo nenávidí, jen ať se vám nesměje.
Žádné komentáře:
Okomentovat