16. 5. 2011

Smrt

    Kdy jsem si poprvé uvědomila se vší vážností, že smrt je definitivní opuštění? Co mne přivedlo k poznání, jak vlastně smrt působí na lidi?
    Byl rok 1979, já už byla smaltovaným odznakem Sloužím zdraví lidu ozdobená sestřička a smrt jsem znala jak díky profesi, tak i z okolí- z mých prarodičů už nežil nikdo, viděla jsem pár havárek, pána co vykrvácel na ulici. Z televize, knížek a příběhů se řinul nepřetržitý proud mrtvol,  thriller jako druh zábavy slavil svá první vítězství.
A tohle vše mne nechávalo zcela klidnou. Smrt byla všude okolo, ale mne nezajímala, nechápala jsem vůbec, jak moc zasahuje do existence těch, kteří přežijí ty druhé. Na pohřbu své učitelky ze střední jsem brečela, protože byla mladá a hodná a měla malé děti...ale byl to pláč situační, stejně jako v kině. Emoce se zdály silné, jenže to byl jen povrchní pocit, to úmrtí mne ve skutečnosti ani nevyděsilo, ani nezasáhlo.

      Jednoho večera toho roku devětasedmdesát jsem se jen tak  probírala starými magnetofonovými páskami ze školních dob a našla kotouč s mou svého času velmi oblíbenou kapelou- T.Rex v celé své kráse nadupaného glam rocku. 
Najednou mi to všechno došlo. Marc Bolan, člověk  kterého jsem znala i neznala byl už druhý rok mrtvý a já si uvědomovala,  že i kdybych prošla celý svět,  nikde a nikdy ho nepotkám.  Že Bůh nikde neshromažďuje duše nebožtíků. Že byl mladý a veselý a šťastný i zoufalý...a najednou zmizel nejen on, ale i všechny jeho myšlenky, nápady, bolesti. Pfff...něco se ve vesmíru změnilo.   A takhle se to mění každou sekundu, svět je vlastně neuvěřitelná změť zákonitostí, které upachtěně zkoumáme a pořád je nestačíme dohnat a pochopit. Dřív než zformulujeme myšlenku uteče to, co ji vyvolalo kamsi pryč...a už se nevrátí. Čas je největší spojenec smrti. Je to náš nepřítel- když ho potřebujeme tak mizí a když nechceme vzpomínat rychle přicválá a vše nám postaví znova před oči tak, abychom si uvědomili, že je to jen přelud, na který už nikdy nedosáhneme.  Je to jako číst Prousta. Jako se dívat na tající kostku ledu. Jako chuť první cigarety na patře, kterou si připomeneme ve chvíli, kdy procházíme místy, kde jsme si ji kdysi zapálili.  Jako šok z poznání, že někoho už nikdy neuvidíme se smát nebo zpívat. 
Tahle ukázka není ani nejlepší ani nejslavnější, ale je nesmírně vypovídající...ještě se nerozplynula v nicotě jako její protagonista.

Od toho roku už chápu, co je smrt. Každá další, která prošla okolo mne vytrhla v mém srdci kousek masa a nechala ho krvácet...

Žádné komentáře: