Ladislav Karel Feierabend
vydal Atlantis 1994
474 stran včetně příloh
cena: 80 Kč v antikvariátu
Politické vzpomínky, kniha původně koupená jen narychlo, abych se v tramvaji nenudila, se stala ozdobou mé knihovny a stálým obyvatelem čestného místa, pěkně při ruce.
Po přečtení jsem si sehnala i další dva díly, které dohromady s prvním nabízejí ucelený pohled na události v Evropě stále živé. Recenze těchto dvou dílů budou následovat, ač jak poznávám už u téhle první, je to skoro nad mé skromné síly.
Pan Ladislav Karel Feierabend, ministr zemědělství ve vládě dr. Beneše, je mezi běžným obyvatelstvem neznámá osoba. Neukřičený politik, který se snažil vždy zachovat tak, aby prospěl zemi a neuškodil svědomí, nebyl nijak prezentován celých dlouhých čtyřicet let. Jeho Politické vzpomínky tak následovaly svého autora, pro kterého byl exil životní nutností- v Čechách by nepřežil nejen vládu Německé říše, ale ani říše Sovětské.
L.K. Feierabend se narodil v roce 1891, vystudoval práva v Praze a poté několik let putoval po vyhlášených universitách ve Švýcarsku a Anglii, kde navštěvoval různé krátkodobé kurzy politické a obchodní.
V roce 1930 se stal vrchním ředitelem Kooperativy, ústřední jednoty hospodářských družstev a předsedou Pražské plodinové burzy. V roce 1934 jej vláda jmenovala předsedou Čs. obilní společnosti, která měla státní obilní monopol a která byla jeho dílem.
Po Mnichově jej prezident Beneš jmenoval ministrem zemědělství ( v druhé vládě gen. Syrového). V roce 1940 dobrodružným způsobem unikl zatčení a utekl za přímo románových okolností do Anglie. V exilu byl členem všech československých vlád, od r. 1941 jako ministr financí. Z vlády odešel proti přání E. Beneše v únoru 1945.
V červnu 1945 se vrátil domů a vstoupil do strany národních socialistů. Byl jeden z nemnoha, který naprosto nekompromisně vystupoval proti komunistickým snahám o ovládnutí politické scény. Proto také už v roce 1948 putoval do druhého exilu, nejdříve do Velké Británie a od roku 1950 do Spojených států. Až do své smrti působil jako ekonomický a hospodářský odborník v Hlasu Ameriky, kde koncipoval vysílání pro Československo. Zemřel v roce 1969.
Předmluvu ke knize napsal Pavel Tigrid a nutno říci, že v ní vyjádřil základní myšlenku knihy, která z ní činí tak cenný materiál. Napsal:
"Jak číst Feierabenda ? Především s důvěrou. S důvěrou, že co autor této knihy zapsal jako přímý pamětník ( a navíc ve vysokých funkcích) dramatických událostí českých a československých v letech 1938- 1948, zapsal s maximální mírou objektivity. To nelze tvrdit o pamětech mnoha z těch, kteří byli účastníky téhož dění v týchž letech a sepsali o něm svou verzi. Četl jsem ty paměti snad všechny a mohu potvrdit poctivost Feierabendova předsevzetí, že při psaní té své bude "úzkostlivě opatrný". Tedy " podat věrný obraz osob, událostí a doby", pravda, jak se jevily jemu, ale bez přikrašlování, tím méně pak omlouvání sebe sama či úlohy, kterou v nich sehrál".
Co říci k způsobu psaní ? Pan L.K.F. psal střídmým stylem, prozrazujícím schopnosti autora držet se tématu, jasně analyzovat fakta a pracovat efektivně, s rozmyslem a současně s citem. V textu nenajdeme moc osobních údajů o autorově rodině, žádné "veselé historky z natáčení", přesto však je kniha velmi čtivá - má spád, správnou vazbu vět, rozumná míra kultivovanosti nás provází celým dílem a potvrzuje dojem z fotografie autora, kde na nás hledí elegantní, vysoký, štíhlý muž s klidným výrazem, vyzařující inteligenci a neagresivní sebedůvěru.
První díl Vzpomínek obsáhl dobu tzv. Druhé republiky, tedy události od srpna 1938 do března 1939. Obsah knihy nelze jednoduchým způsobem reprodukovat, jedná se o popis nesmírně dramatických a v rychlém sledu probíhajících událostí měsíců , které navěky změnily naši zem. Již první strany, které objasňují detaily Mnichovské dohody, popisují jednání, dohody, mapy, ale i důsledky toho ostudného, neomluvitelného činu světových mocností a jsou nabity takovým množstvím faktů, tolika popisy jednání, politických úkonů, že je nutno je číst velmi pečlivě. Autor naštěstí střídmě volí slova, takže nejsme zahlceni balastem úvah, které by nás nutily polemizovat s textem.
Feierbenda zastihly události před Mnichovem v roli vysoce postaveného úředníka. Pozorně sledoval politické události v zemi i za hranicemi, a díky svému zájmu měl již dlouho před zářím 1938 celkem jasnou představu o budoucím vývoji. Bohužel, ani on, skeptik, nevěřil, že by Německo mohlo vojensky napadnout Československo, spoléhal na spojenecké smlouvy. Byl zklamán, když se dozvěděl, že spojenci mají k opravdovým spojencům hodně daleko, že jejich vlastní zájmy naprosto přehlušily zdravý rozum a že hodili Československo přes palubu. S velkým odporem komentoval ovace, které vítaly Chamberlaina a Daladiera po návratu z Mnichova v jejich zemích a již nikdy, ač politik a tedy osoba znalá diplomacie a ústupků, neodpustil mocnostem jejich zradu. O to více si cenil těch, kteří hodnotili Mnichovskou dohodu jako ústupek vyděračům a byli na straně Československa.
Situace Československa se stala neudržitelnou a jak vše řešil prezident Beneš, to je všeobecně známo. Chvíle, kdy se dozvěděl o výsledku "Mnichova", popisuje takto:
" Bylo mně, jako by mne někdo uhodil palicí do hlavy. Blesklo mi hlavou, zda zpráva o Mnichovu a jeho přijetí není mystifikace nebo špatný vtip, ale brzy jsem se přesvědčil, že je to pravda a skutečnost. Bylo mně úzko, neboť drásavá bolest svírala srdce. Ubohá Československá republika ! Bude mít smutné dvacetileté výročí své samostatnosti ! Prožil jsem slavný a nezapomenutelný 28.říjen 1918 a cítil jsem, že 30. září 1938 je jeho antiklimaxem. K T.G. Masarykovi byla Prozřetelnost milostivá, že ho včas vzala do nebe. Zato Beneš musel vypít hořký kalich až do dna. ... Za chvilku se mnou začal lomcovat vztek. Neměli jsme se vzdávat ! Měli jsme bojovat, třeba sami a proti všem! Nebyl jsem schopen klidně uvažovat. Nemohl jsem nic dělat a nechtěl nikoho vidět..."
Jak vidíš, čtenáři, i pragmatičtí politici prožívali chvíle, kdy republika přišla o svou podstatu, velmi citově. Pro mladou republiku byl Mnichov a zejména zrada, kterou Mnichov provázel, ranou příliš brzkou. Kdyby země měla šanci budovat své demokratické zřízení déle, pravděpodobně by měla více síly odolávat tlaku Evropy, toho sobeckého, přeplněného kontinentu. Ale Československá republika neměla čas obalit kamínek demokracie pevnou slupkou jednoty a tradice. Proto byla tak zranitelná a proto ji mocnosti s takovou lehkostí hodily přes palubu, neměla pro ně hodnotu perly. Fakt, že Velká Británie a Francie schválily německý nápad, kdy za základ určení tzv. pátého pásma bylo vzato rakouské sčítání lidu z roku 1910 a tím de facto daly najevo, že ignorují existenci Československé republiky, byl signálem, že nemůžeme očekávat pomoc.
No, zpět k suchému výkladu, city stranou. Feierabend v následujících kapitolách podává svědectví o tvoření vlády, které těžko popsat několika větami. V době, kdy by měli politici projevovat jednotu a soudržnost, se dohadovali o postech, lobbovali za své zájmy a snažili se urvat, co jen bylo možno. Jak se zachovali Slováci, to je všeobecně známo. Ovšem i další země, Polsko, Maďarsko a Podkarpatská Rus jakoby vůbec nepochopily, oč se hraje, zneužily situace a pohřbily všechny snahy o pomoc. Přišla chvíle, kdy například Podkarpatská Rus hořce litovala své hamižnosti, s níž požadovala osm ministerských křesel, ač věděla, že je to nereálné, ale to již bylo pozdě. O malichernosti politiků v té době jasně hovoří Feierabendova poznámka, že zástupci Podkarpatské Rusi slevili ze svých požadavků teprve ve chvíli, kdy jim bylo slíbeno, že pokud se spokojí se třemi ministerskými křesly, aby byli ukonejšeni Slováci, dostane šest jejich zástupců ministerský plat.
Druhá vláda gen. Syrového měla 21 členů. Jak sám Feierabend ironicky podotýká : "Zasedací síň ministerské rady v Kolovratském paláci na Malé Straně se hemžila stále větším počtem ministrů, zatímco území republiky a počet jejího obyvatelstva se stále zmenšovaly. "
Ve zdecimovaném státě, rozděleném a otrhaném, se pokoušela nová vláda alespoň nějak přežít. Stále nové a nové požadavky Německa, sousedů, bývalých přátel likvidovaly všechny pokusy o přežití republiky. Vládnout v takové situaci vyžadovalo výjimečnou míru opatrnosti, neboť každé slovo mohlo být a také bylo záminkou k dalším akcím Německa a nyní i Maďarska, Slovenska a Polska. Británie a Francie podporovala Německo v restrikcích vůči Československu, které hospodářsky ničily zemi- zákazy cla pro dovoz ze Sudet, zákaz budování nového průmyslu, hospodářský tlak z Říše, to vše způsobovalo obrovské hospodářské ztráty.
Koncem listopadu 1938 bylo možno si udělat obrázek o nové republice : Z předmnichovských 140 530 čtverečních kilometrů zbývalo 102 530 a obyvatel ubylo pět milionů. V novém státě zbylo asi 6 800 tisíc Čechů, 2 200 tisíc Slováků a asi 640 tisíc obyvatel Podkarpatské Rusi. Přibližně 1 100 tisíc Čechů bylo ztraceno v sousedních státech. Hospodářské ztráty činily asi 66% černého a 80% hnědého uhlí, 40% dřevního bohatství a 70% výroby elektrické energie. Bylo ztraceno 70% železářského, 86% chemického, 86% sklářského, 90% porcelánového, 80% cementářského, 80% textilního průmyslu. Hlavní železniční a silniční spoje byly přeřezány novými hranicemi tak, že z Čech na Moravu a z Moravy na Slovensko bylo nutno jet přes německé území. Praha měl zdroj své elektrické energie v Říši a mnohá města byla zásobována vodou z cizího státu. Z republiky zbyl jen bezbranný mrzák.
Mnichov nezměnil jen hranice, změnil celý život a celou mentalitu národa. Na české straně bylo hodně skupin, které v pomnichovských poměrech šířily demagogický nacionalismus a tím situaci zhoršovaly. Nejen fašistická Vlajka, ale i například Akce národní obrody, která to snad myslela s národem dobře, ale používala nepřípustné metody. Vliv těchto uskupení byl díky rozjitřenosti neúměrný početnosti. Politické strany ztratily mnoho ze své prestiže.
Tvořily se nové strany a některé starší musely být zakázané - ani Feierabend, který hájil názor, že pravá demokracie nemá trpět žádné hnutí, které má za cíl demokracii rozvrátit a zničit, nebyl nadšen- v situaci, kdy poměry nutily trpět zde nacismus a fašismus bylo potírání komunismu nelogické. Na Slovensku vládl Tiso, v Podkarpatské Rusi usilovalo ukrajinské národní hnutí o totalitu, sněť se šířila Evropou. Jen bývalí spojenci v klidu hleděli a radovali se, jak mají ve Francii a Velké Británii klid a pořádek, nenarušovaný žádnými slovanskými problémy, tak vzdálenými jejich světu. Jen několik moudrých vidělo, co přijde, a varovalo před vstřícností vůči Hitlerovi, chápalo úlohu Sovětského svazu a se zděšením sledovalo dění v Evropě.
V Československu zatím, ač prakticky bez Slovenska, se snažila vláda dál pracovat, zajistit přežití občanům. Feierabend měl na starosti zemědělství, spravedlnost a unifikaci. Ministerstvo unifikací ho nijak netrápilo, ale vést zemědělství, jehož činnost byla v době pomnichovské zejména v tom, jak zajistit dostatek potravin v osekané zemi, byl nadmíru těžký úkol. Zjišťování stavu a snahy o nápravu, náhrada ztracených možností, řízené hospodářství, které jediné v krizi bylo schopno přežít, to nebyla ani tak práce politická, jako odborná a Feierabend, skutečný odborník, ji vykonával s nadšením a dobře.
Na ministerstvu spravedlnosti ho čekala úředničina, bohužel včetně potvrzování rozsudků smrti, což byla pro tohoto odpůrce trestu smrti, který už od studentských let připouštěl podobný trest jen ve válce nebo pohnutých dobách, těžká volba. Musel řešit i problémy, o kterých se jinde, než v této knize, sotva dočtete. Například se potýkal s přílivem židovských a protinacistických právníků, advokátů z pohraničních okresů, kteří ztratili svá místa a nyní se domáhali nových ve vnitrozemí. Boj advokátů a notářů, který na sebe bral antisemitské roucho, když šlo o Židy, a protiněmecký plášť, když šlo o křesťany, Feierabenda velmi znechucoval.
Není možné zde rekonstruovat všechny události té hektické doby, také to není účelem této laické recenze. A tak už jen krátce, rámcové události všichni znáte.
Po zatčení Ladislava Rašína byl Feierabend, angažující se v podzemním hnutí, vystaven pronásledování gestapem a krátce nato byl vydán příkaz k jeho zatčení. Dostal zprávy od Beneše, že má pokračovat ve své práci. Jediné, co ho mohlo zachránit, byl útěk. K tomu také, za velmi dramatických událostí, došlo, a Feierabend se dostal přes Maďarsko, Jugoslávii a Marseille do Paříže, kde se mimo jiné setkal s Hodžou. Setkání nedopadlo dobře a ukázalo znova, jak státníci ani v době nejvyššího ohrožení státu nedokážou potlačit svou ješitnost a vlastní zájmy.
Na vyslanectví v Paříži byl vystaven Feierabendovi diplomatický pas, na který se pak dostal do Londýna a k Benešovi. Byl poněkud rozčarován přijetím Benešovým, očekával zřejmě více zájmu, ale Beneš, ač počítal dále s jeho spoluprací, nijak nejevil zájem o osobní situaci svého ministra, jen o jeho další aktivity. Nu, je to třeba pochopit, nebyl čas na nějaké citové výjevy.
Feierabend dále podrobně popisuje poměry v československém exilu, návrat do Paříže, znechucení nad českým komunistickým exilem, který dělal, co mohl, aby oslabil válečné úsilí Francie a Velké Británie, na jehož úspěchu záviselo obnovení naší svobody. Píše o jednáních s Benešem a dalšími exilovými politiky, setkáních s význačnými osobami Francie a dalších zemí, o tom, jak se vyvíjela situace doma i v exilu. První díl svých Politických vzpomínek zakončuje popisem jednání o příští československé vládě, v které měl, podle přání Beneše a dalších, opět zasednout.
V přílohách k prvnímu dílu se objevují opravdové skvosty politické dokumentace: Dopisy dr. Josefa Černého, Arnošta Heidricha z roku 1960, popis cesty H. Masaříka do Berlína ( výjimečně zajímavé), dopis M. Schuberta s vylíčením rozmluvy s G. Altenburgem v roce 1939, vzpomínky na dr. E. Háchu a mnohé další materiály, které potvrzují věrohodnost Feierabendova vyprávění.
Závěrem lze říci asi jen tolik: každý gramotný občan České i Slovenské republiky by si měl knihy L. K. Feierabenda přečíst a poctivě se nad nimi zamyslet. Jsou nedílnou součástí našeho kulturního a politického dědictví a pomáhají pochopit s objektivitou dobu, jejíž následky neseme dodnes.
V recenzích k dalším dílům se pokusím ukázat nejzajímavější pasáže zase z jiné strany. Je to ale těžké dílo a prosím čtenáře o shovívavost.
Technická : menší formát, kvalitní plátěná vazba, dobrý papír.
Místo v mé knihovně : přední řada
vydal Atlantis 1994
474 stran včetně příloh
cena: 80 Kč v antikvariátu
Politické vzpomínky, kniha původně koupená jen narychlo, abych se v tramvaji nenudila, se stala ozdobou mé knihovny a stálým obyvatelem čestného místa, pěkně při ruce.
Po přečtení jsem si sehnala i další dva díly, které dohromady s prvním nabízejí ucelený pohled na události v Evropě stále živé. Recenze těchto dvou dílů budou následovat, ač jak poznávám už u téhle první, je to skoro nad mé skromné síly.
Pan Ladislav Karel Feierabend, ministr zemědělství ve vládě dr. Beneše, je mezi běžným obyvatelstvem neznámá osoba. Neukřičený politik, který se snažil vždy zachovat tak, aby prospěl zemi a neuškodil svědomí, nebyl nijak prezentován celých dlouhých čtyřicet let. Jeho Politické vzpomínky tak následovaly svého autora, pro kterého byl exil životní nutností- v Čechách by nepřežil nejen vládu Německé říše, ale ani říše Sovětské.
L.K. Feierabend se narodil v roce 1891, vystudoval práva v Praze a poté několik let putoval po vyhlášených universitách ve Švýcarsku a Anglii, kde navštěvoval různé krátkodobé kurzy politické a obchodní.
V roce 1930 se stal vrchním ředitelem Kooperativy, ústřední jednoty hospodářských družstev a předsedou Pražské plodinové burzy. V roce 1934 jej vláda jmenovala předsedou Čs. obilní společnosti, která měla státní obilní monopol a která byla jeho dílem.
Po Mnichově jej prezident Beneš jmenoval ministrem zemědělství ( v druhé vládě gen. Syrového). V roce 1940 dobrodružným způsobem unikl zatčení a utekl za přímo románových okolností do Anglie. V exilu byl členem všech československých vlád, od r. 1941 jako ministr financí. Z vlády odešel proti přání E. Beneše v únoru 1945.
V červnu 1945 se vrátil domů a vstoupil do strany národních socialistů. Byl jeden z nemnoha, který naprosto nekompromisně vystupoval proti komunistickým snahám o ovládnutí politické scény. Proto také už v roce 1948 putoval do druhého exilu, nejdříve do Velké Británie a od roku 1950 do Spojených států. Až do své smrti působil jako ekonomický a hospodářský odborník v Hlasu Ameriky, kde koncipoval vysílání pro Československo. Zemřel v roce 1969.
Předmluvu ke knize napsal Pavel Tigrid a nutno říci, že v ní vyjádřil základní myšlenku knihy, která z ní činí tak cenný materiál. Napsal:
"Jak číst Feierabenda ? Především s důvěrou. S důvěrou, že co autor této knihy zapsal jako přímý pamětník ( a navíc ve vysokých funkcích) dramatických událostí českých a československých v letech 1938- 1948, zapsal s maximální mírou objektivity. To nelze tvrdit o pamětech mnoha z těch, kteří byli účastníky téhož dění v týchž letech a sepsali o něm svou verzi. Četl jsem ty paměti snad všechny a mohu potvrdit poctivost Feierabendova předsevzetí, že při psaní té své bude "úzkostlivě opatrný". Tedy " podat věrný obraz osob, událostí a doby", pravda, jak se jevily jemu, ale bez přikrašlování, tím méně pak omlouvání sebe sama či úlohy, kterou v nich sehrál".
Co říci k způsobu psaní ? Pan L.K.F. psal střídmým stylem, prozrazujícím schopnosti autora držet se tématu, jasně analyzovat fakta a pracovat efektivně, s rozmyslem a současně s citem. V textu nenajdeme moc osobních údajů o autorově rodině, žádné "veselé historky z natáčení", přesto však je kniha velmi čtivá - má spád, správnou vazbu vět, rozumná míra kultivovanosti nás provází celým dílem a potvrzuje dojem z fotografie autora, kde na nás hledí elegantní, vysoký, štíhlý muž s klidným výrazem, vyzařující inteligenci a neagresivní sebedůvěru.
První díl Vzpomínek obsáhl dobu tzv. Druhé republiky, tedy události od srpna 1938 do března 1939. Obsah knihy nelze jednoduchým způsobem reprodukovat, jedná se o popis nesmírně dramatických a v rychlém sledu probíhajících událostí měsíců , které navěky změnily naši zem. Již první strany, které objasňují detaily Mnichovské dohody, popisují jednání, dohody, mapy, ale i důsledky toho ostudného, neomluvitelného činu světových mocností a jsou nabity takovým množstvím faktů, tolika popisy jednání, politických úkonů, že je nutno je číst velmi pečlivě. Autor naštěstí střídmě volí slova, takže nejsme zahlceni balastem úvah, které by nás nutily polemizovat s textem.
Feierbenda zastihly události před Mnichovem v roli vysoce postaveného úředníka. Pozorně sledoval politické události v zemi i za hranicemi, a díky svému zájmu měl již dlouho před zářím 1938 celkem jasnou představu o budoucím vývoji. Bohužel, ani on, skeptik, nevěřil, že by Německo mohlo vojensky napadnout Československo, spoléhal na spojenecké smlouvy. Byl zklamán, když se dozvěděl, že spojenci mají k opravdovým spojencům hodně daleko, že jejich vlastní zájmy naprosto přehlušily zdravý rozum a že hodili Československo přes palubu. S velkým odporem komentoval ovace, které vítaly Chamberlaina a Daladiera po návratu z Mnichova v jejich zemích a již nikdy, ač politik a tedy osoba znalá diplomacie a ústupků, neodpustil mocnostem jejich zradu. O to více si cenil těch, kteří hodnotili Mnichovskou dohodu jako ústupek vyděračům a byli na straně Československa.
Situace Československa se stala neudržitelnou a jak vše řešil prezident Beneš, to je všeobecně známo. Chvíle, kdy se dozvěděl o výsledku "Mnichova", popisuje takto:
" Bylo mně, jako by mne někdo uhodil palicí do hlavy. Blesklo mi hlavou, zda zpráva o Mnichovu a jeho přijetí není mystifikace nebo špatný vtip, ale brzy jsem se přesvědčil, že je to pravda a skutečnost. Bylo mně úzko, neboť drásavá bolest svírala srdce. Ubohá Československá republika ! Bude mít smutné dvacetileté výročí své samostatnosti ! Prožil jsem slavný a nezapomenutelný 28.říjen 1918 a cítil jsem, že 30. září 1938 je jeho antiklimaxem. K T.G. Masarykovi byla Prozřetelnost milostivá, že ho včas vzala do nebe. Zato Beneš musel vypít hořký kalich až do dna. ... Za chvilku se mnou začal lomcovat vztek. Neměli jsme se vzdávat ! Měli jsme bojovat, třeba sami a proti všem! Nebyl jsem schopen klidně uvažovat. Nemohl jsem nic dělat a nechtěl nikoho vidět..."
Jak vidíš, čtenáři, i pragmatičtí politici prožívali chvíle, kdy republika přišla o svou podstatu, velmi citově. Pro mladou republiku byl Mnichov a zejména zrada, kterou Mnichov provázel, ranou příliš brzkou. Kdyby země měla šanci budovat své demokratické zřízení déle, pravděpodobně by měla více síly odolávat tlaku Evropy, toho sobeckého, přeplněného kontinentu. Ale Československá republika neměla čas obalit kamínek demokracie pevnou slupkou jednoty a tradice. Proto byla tak zranitelná a proto ji mocnosti s takovou lehkostí hodily přes palubu, neměla pro ně hodnotu perly. Fakt, že Velká Británie a Francie schválily německý nápad, kdy za základ určení tzv. pátého pásma bylo vzato rakouské sčítání lidu z roku 1910 a tím de facto daly najevo, že ignorují existenci Československé republiky, byl signálem, že nemůžeme očekávat pomoc.
No, zpět k suchému výkladu, city stranou. Feierabend v následujících kapitolách podává svědectví o tvoření vlády, které těžko popsat několika větami. V době, kdy by měli politici projevovat jednotu a soudržnost, se dohadovali o postech, lobbovali za své zájmy a snažili se urvat, co jen bylo možno. Jak se zachovali Slováci, to je všeobecně známo. Ovšem i další země, Polsko, Maďarsko a Podkarpatská Rus jakoby vůbec nepochopily, oč se hraje, zneužily situace a pohřbily všechny snahy o pomoc. Přišla chvíle, kdy například Podkarpatská Rus hořce litovala své hamižnosti, s níž požadovala osm ministerských křesel, ač věděla, že je to nereálné, ale to již bylo pozdě. O malichernosti politiků v té době jasně hovoří Feierabendova poznámka, že zástupci Podkarpatské Rusi slevili ze svých požadavků teprve ve chvíli, kdy jim bylo slíbeno, že pokud se spokojí se třemi ministerskými křesly, aby byli ukonejšeni Slováci, dostane šest jejich zástupců ministerský plat.
Druhá vláda gen. Syrového měla 21 členů. Jak sám Feierabend ironicky podotýká : "Zasedací síň ministerské rady v Kolovratském paláci na Malé Straně se hemžila stále větším počtem ministrů, zatímco území republiky a počet jejího obyvatelstva se stále zmenšovaly. "
Ve zdecimovaném státě, rozděleném a otrhaném, se pokoušela nová vláda alespoň nějak přežít. Stále nové a nové požadavky Německa, sousedů, bývalých přátel likvidovaly všechny pokusy o přežití republiky. Vládnout v takové situaci vyžadovalo výjimečnou míru opatrnosti, neboť každé slovo mohlo být a také bylo záminkou k dalším akcím Německa a nyní i Maďarska, Slovenska a Polska. Británie a Francie podporovala Německo v restrikcích vůči Československu, které hospodářsky ničily zemi- zákazy cla pro dovoz ze Sudet, zákaz budování nového průmyslu, hospodářský tlak z Říše, to vše způsobovalo obrovské hospodářské ztráty.
Koncem listopadu 1938 bylo možno si udělat obrázek o nové republice : Z předmnichovských 140 530 čtverečních kilometrů zbývalo 102 530 a obyvatel ubylo pět milionů. V novém státě zbylo asi 6 800 tisíc Čechů, 2 200 tisíc Slováků a asi 640 tisíc obyvatel Podkarpatské Rusi. Přibližně 1 100 tisíc Čechů bylo ztraceno v sousedních státech. Hospodářské ztráty činily asi 66% černého a 80% hnědého uhlí, 40% dřevního bohatství a 70% výroby elektrické energie. Bylo ztraceno 70% železářského, 86% chemického, 86% sklářského, 90% porcelánového, 80% cementářského, 80% textilního průmyslu. Hlavní železniční a silniční spoje byly přeřezány novými hranicemi tak, že z Čech na Moravu a z Moravy na Slovensko bylo nutno jet přes německé území. Praha měl zdroj své elektrické energie v Říši a mnohá města byla zásobována vodou z cizího státu. Z republiky zbyl jen bezbranný mrzák.
Mnichov nezměnil jen hranice, změnil celý život a celou mentalitu národa. Na české straně bylo hodně skupin, které v pomnichovských poměrech šířily demagogický nacionalismus a tím situaci zhoršovaly. Nejen fašistická Vlajka, ale i například Akce národní obrody, která to snad myslela s národem dobře, ale používala nepřípustné metody. Vliv těchto uskupení byl díky rozjitřenosti neúměrný početnosti. Politické strany ztratily mnoho ze své prestiže.
Tvořily se nové strany a některé starší musely být zakázané - ani Feierabend, který hájil názor, že pravá demokracie nemá trpět žádné hnutí, které má za cíl demokracii rozvrátit a zničit, nebyl nadšen- v situaci, kdy poměry nutily trpět zde nacismus a fašismus bylo potírání komunismu nelogické. Na Slovensku vládl Tiso, v Podkarpatské Rusi usilovalo ukrajinské národní hnutí o totalitu, sněť se šířila Evropou. Jen bývalí spojenci v klidu hleděli a radovali se, jak mají ve Francii a Velké Británii klid a pořádek, nenarušovaný žádnými slovanskými problémy, tak vzdálenými jejich světu. Jen několik moudrých vidělo, co přijde, a varovalo před vstřícností vůči Hitlerovi, chápalo úlohu Sovětského svazu a se zděšením sledovalo dění v Evropě.
V Československu zatím, ač prakticky bez Slovenska, se snažila vláda dál pracovat, zajistit přežití občanům. Feierabend měl na starosti zemědělství, spravedlnost a unifikaci. Ministerstvo unifikací ho nijak netrápilo, ale vést zemědělství, jehož činnost byla v době pomnichovské zejména v tom, jak zajistit dostatek potravin v osekané zemi, byl nadmíru těžký úkol. Zjišťování stavu a snahy o nápravu, náhrada ztracených možností, řízené hospodářství, které jediné v krizi bylo schopno přežít, to nebyla ani tak práce politická, jako odborná a Feierabend, skutečný odborník, ji vykonával s nadšením a dobře.
Na ministerstvu spravedlnosti ho čekala úředničina, bohužel včetně potvrzování rozsudků smrti, což byla pro tohoto odpůrce trestu smrti, který už od studentských let připouštěl podobný trest jen ve válce nebo pohnutých dobách, těžká volba. Musel řešit i problémy, o kterých se jinde, než v této knize, sotva dočtete. Například se potýkal s přílivem židovských a protinacistických právníků, advokátů z pohraničních okresů, kteří ztratili svá místa a nyní se domáhali nových ve vnitrozemí. Boj advokátů a notářů, který na sebe bral antisemitské roucho, když šlo o Židy, a protiněmecký plášť, když šlo o křesťany, Feierabenda velmi znechucoval.
Není možné zde rekonstruovat všechny události té hektické doby, také to není účelem této laické recenze. A tak už jen krátce, rámcové události všichni znáte.
Po zatčení Ladislava Rašína byl Feierabend, angažující se v podzemním hnutí, vystaven pronásledování gestapem a krátce nato byl vydán příkaz k jeho zatčení. Dostal zprávy od Beneše, že má pokračovat ve své práci. Jediné, co ho mohlo zachránit, byl útěk. K tomu také, za velmi dramatických událostí, došlo, a Feierabend se dostal přes Maďarsko, Jugoslávii a Marseille do Paříže, kde se mimo jiné setkal s Hodžou. Setkání nedopadlo dobře a ukázalo znova, jak státníci ani v době nejvyššího ohrožení státu nedokážou potlačit svou ješitnost a vlastní zájmy.
Na vyslanectví v Paříži byl vystaven Feierabendovi diplomatický pas, na který se pak dostal do Londýna a k Benešovi. Byl poněkud rozčarován přijetím Benešovým, očekával zřejmě více zájmu, ale Beneš, ač počítal dále s jeho spoluprací, nijak nejevil zájem o osobní situaci svého ministra, jen o jeho další aktivity. Nu, je to třeba pochopit, nebyl čas na nějaké citové výjevy.
Feierabend dále podrobně popisuje poměry v československém exilu, návrat do Paříže, znechucení nad českým komunistickým exilem, který dělal, co mohl, aby oslabil válečné úsilí Francie a Velké Británie, na jehož úspěchu záviselo obnovení naší svobody. Píše o jednáních s Benešem a dalšími exilovými politiky, setkáních s význačnými osobami Francie a dalších zemí, o tom, jak se vyvíjela situace doma i v exilu. První díl svých Politických vzpomínek zakončuje popisem jednání o příští československé vládě, v které měl, podle přání Beneše a dalších, opět zasednout.
V přílohách k prvnímu dílu se objevují opravdové skvosty politické dokumentace: Dopisy dr. Josefa Černého, Arnošta Heidricha z roku 1960, popis cesty H. Masaříka do Berlína ( výjimečně zajímavé), dopis M. Schuberta s vylíčením rozmluvy s G. Altenburgem v roce 1939, vzpomínky na dr. E. Háchu a mnohé další materiály, které potvrzují věrohodnost Feierabendova vyprávění.
Závěrem lze říci asi jen tolik: každý gramotný občan České i Slovenské republiky by si měl knihy L. K. Feierabenda přečíst a poctivě se nad nimi zamyslet. Jsou nedílnou součástí našeho kulturního a politického dědictví a pomáhají pochopit s objektivitou dobu, jejíž následky neseme dodnes.
V recenzích k dalším dílům se pokusím ukázat nejzajímavější pasáže zase z jiné strany. Je to ale těžké dílo a prosím čtenáře o shovívavost.
Technická : menší formát, kvalitní plátěná vazba, dobrý papír.
Místo v mé knihovně : přední řada
Žádné komentáře:
Okomentovat