Rousseaův pes

autoři: David Edmons a John Eidinow
orig. název: Rousseau’s Dog

autor recenze: Tim Blanning, zveřeněno v britských novinách " Telegraph" 24.5.2006
překladatel recenze: Aleš Zeman
Anglický originál je zde: recenze


Aleš píše:

Datum recenze naznačuje, že se jedná o knihu zbrusu novou, která je zajímavá jak obsahem, tak i svou humornou čtivostí. Až poutavou knihu dočtu, přidám akademickou poznámku o důležitosti Rousseauova psa, kterého britský recenzent, dle mého zcela neomluvitelně, ve své recenzi vynechal, ač se vyskytuje v titulu knihy.



Selhání filozofického klidu a vyrovnanosti

Jak pošetilí mohou být chytří lidé? Pro každého, kdo se jen letmo obeznámil s univerzitními profesory, odpověď je jednoduchá: „opravdu velmi pošetilí“. Pro šťastnou neobeznámenou většinu, které se nedostalo bezprostřední zkušenosti, tento příběh o vztahu mezi dvěma nejmoudřejšími pošetilci křesťanského světa zaplní jejich mezeru ve vzdělání.

V lednu 1766 David Hume a Jean-Jacques Rousseau se plavili společně z Francie do Anglie. Hume se vracel ze svého dvouletého pobytu v Paříži, kde byl vyšším úředníkem na britském velvyslanectví. Rousseau hledal v Anglii azyl před politickým pronásledováním. Poté, co publikoval v r. 1762 “O společenské smlouvě” a “Émile”, byl štván z deště pod okap, z Francie do svého rodného Švýcarska a nazpátek.

Jelikož byl na něho vydán zatykač, vzal všemi deseti Humovu štědrou nabídku pohostinství na tak dlouhou dobu, jakou bude potřebovat. Když přistáli na anglické půdě, Rousseau projevil svojí vděčnost tím, že zahrnul svého zachránce polibky a slzami.

Hume byl rovněžtak silně dojat a psal svému bratru : “Myslím, že budu moci žít s [Rousseauem] po celý život ve vzájemném přátelství a úctě.“ Leč neuplynulo šest měsíců a Rousseau nabyl přesvědčení, že pod pláštíkem přátelství jeho hostitel organizuje velké spiknutí proti němu, zatímco Hume psal svým francouzským přátelům, že Rousseau je „tím nejúděsnějším a nejohavnějším bídákem, s nikým nesrovnatelným, jaký v současnosti existuje na této planetě“.

Pařížská inteligence praskala ve švech smíchy z této roztržky. Překvapena nebyla ani v nejmenším. Baron Holbach Huma varoval před jeho odjezdem: “Vy toho člověka neznáte. Řeknu Vám to na rovinu: hřejete si zmiji na své hrudi.”

Co se tak rychle pokazilo? Je lákavé vinit Rousseaua, který zajisté měl pozoruhodný talent pohněvat na sebe téměř každého. Pokud stihomam může být definován jako “neopodstatněný strach z činů či motivů ostatních”, pak Rousseau byl určitě nejlepší klinický případ pro léčbu v dějinách evropské literatury. Byl to Hume, který našel dokonalé podobenství, když přirovnal Rousseaua k člověku, který byl “nejen vysvlečen ze svých šatů, ale i ze své kůže”. (Toto je jen jeden z četných aperçus [postřehů], kvůli kterým je četba knihy David Edmondse and John Eidinowa skutečným potěšením).


Zpočátku byl Rousseau obdivován anglickou high society (společenskou smetánkou) od anglického korunního prince (Prince of Wales) dolů, ale jeho hodnota novosti záhy vybledla a Huma dopalovaly neustále nářky jeho hosta. V tomto bodu vypravování příběhu čtenářovy sympatie se počnou obracet, neboť Hume se zachoval nesympaticky, okázale a dokonce nečestně.

Když Horace Walpole vyrobil podvrh dopisu pruského Friedricha Velikého Rousseauovi, je pravděpodobné, že to byl Hume, který mu dodal nejlepší větu: „Pokud jste zamilován do persekucí, jako Král Vám mohu nabídnout bohatý výběr.“ Když se toto objevilo v tisku, i člověk nanejvýš lehké mysli by byl tímto dotčen. U Rousseaua to vyvolalo záchvat paranoidní zuřivosti, který se snažil překonat dopisem Humovi, v kterém ho odsoudil jako zrádce.

Hume odpověděl se stejnou prudkostí a tak započala bitva. Je zajímavé, že Friedrich Veliký z této aféry vyšel s nejčistším štítem. Když byl požádán Voltairem, aby se zapojil do vřavy na straně Huma, odpověděl: „Ptáte se mě, co si myslím o Rousseaovi? Myslím, že je nešťastný a že má být politován...Jenom zvrácené duše kopají do člověka, který leží na zemi.“

V době, kdy Rousseau opouštěl Anglii v květnu 1767 byl na tom již tak bídně, že musel prodat svou sadu příborů, aby mohl zaplatit lodní jízdenku. I když to bylo obzvlášť neutěšené období v skličujícím životě, přeci jen v něm napsal první část svých „Zpovědí“ ve vhodně introspektivním duševním rozpoložení. Tato kniha však zdaleka nepojednává jen o osobních vztazích dvou filozofů. Tím, že zkoumá jejich intelektuální rozdíly, zároveň předkládá poutavý úvod do myšlení těchto dvou velkých myslitelů 18. století.

Pokud kniha poněkud zabíhá do žánru philosophy lite (filozofie v odlehčeném podání), je přesto od začátku do konce srozumitelná a přesvědčivá. Poskytuje navíc mnoho obveselení, např. zařazením příběhu nestydy Jamese Boswella. Ten se dobrovolně nabídne coby doprovod Rousseauovy milenky Thérèse Le Vasseur cestou z Paříže do Anglie. Vzápětí nato ji svede a třináckráte se s ní vyspí , než se jim podaří dorazit do cíle cesty. Byl však poněkud zklamán, když mu eskortovaná sdělila, že jeho milování postrádá rafinovanosti a ona je ochotna mu poskytnout doučovací lekce. Tato vskutku náramně čtivá kniha oplývá množstvím podobných hezkých pasáží v příběhu o dvou velmi pošetilých mužích.



Moje poznámka: snažila jsem se přesvědčit překladatele recenze, aby přeložil i knihu, ale má snaha nebyla korunována úspěchem. Nezbývá než sáhnout po originálu.

Našla jsem místo, kde knihu mají Books.MusicaBona.Cz

"Koupit či nekoupit, toť otázka". V každém případě jsem objevila díky Alešovi i tento velmi zajímavý obchod.